Unikátní vydání jednoho ze základních děl světové literatury, vybavené nejrozsáhlejším a nejreprezentativnějším souborem donkichotských obrazů génia surrealismu Salvadora Dalího, jaký byl kdy knižně publikován.
Miguel de Cervantes Saavedra
DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA MANCHA
Ilustrace Salvador Dalí
Miguel de Cervantes Saavedra
DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA MANCHA
PRVNÍ DÍL
VÉVODOVI BÉJARSKÉMU, markýzi z Gibraleónu, hraběti z Benalcázaru a Bañaresu, vikomtu obce Alcoceru, pánu městysů Capilly, Curielu a Burguillosu Doufaje ve vlídné přijetí a přízeň, kterou Vaše Urozenost prokazuje nej- různějším knihám jako velmož podporující tak ochotně krásná umění, obzvláště ta, jež se pro svou vznešenost nesnižují k službě a nadbíhání davu, rozhodl jsem se vydat Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha pod záštitou slavného jména Vaší Urozenosti, a prosím nyní s hlubokou úctou, jíž jsem takové výsosti povinen, aby jej vlídně přijala pod svoji ochranu, aby se takto – ač je prost drahocenných okras vytříbenosti a vzdělání, které zdobívají díla složená pod střechou lidí opravdu učených – mohl odvážit i na soud těch, kdo rádi překračují hranice vlastní nevě- domosti a odsuzují pak nadmíru přísně a vskutku nespravedlivě práce cizí. Povšimne-li si totiž Vaše Urozenost ve své moudrosti mé dobré vůle, tu jistě nepohrdne touto nepatrnou, ale pokornou úsluhou. MIGUEL DE CERVANTES SAAVEDRA
Translation © Zdeněk Šmíd – heirs c/o DILIA, 1952 Copyright © Cambridge University Press, 2002 Translation © Přemysl Houda, 2025 Illustrations © Salvador Dalí, Fundació Gala-Salvador Dalí/ OOA-S, 2025 ISBN: 978-80-88630-35-7
PŘEDMLUVA Č tenáři hledající rozptýlení, můžeš mi uvěřit, i když to neod- přisáhnu, že bych si přál, aby tato kniha, dítko mého důvtipu, byla nejkrásnější, nejskvělejší a nejmoudřejší knihou, již si lze vůbec představit. Ale nemohl jsem se vymknout zákonům pří- rody; v ní se totiž plod vždycky podobá tomu, kdo jej zplodil. A co tedy mohl ze sebe vydat můj nepěstěný a jalový duch, ne-li příběh o tom synkovi hubeném, scvrklém a podivínském, s hlavou plnou těkavých myš- lenek, na které ještě nikdo nikdy nepřipadl, jak se už dalo čekat u toho, kdo přišel na svět ve vězení, kde tvrdě vládne veškeré nepohodlí a usta- vičně panuje obtížný hluk? Je totiž třeba hlavně odpočinku, tichých míst, příjemných plání, jasné oblohy, bublajících pramenů a duševního klidu, mají-li i Múzy sebevyprahlejší projevit svou plodnost a dát světu potom- stvo, které by ho naplnilo údivem a radostí. Stane se ovšem někdy, že má otec škaredého a pramálo bystrého syna, ale láska k němu ho tak zaslepuje, že jeho chyb nevidí; spíše je považuje za vtělenou roztomilost a velkou chytrost a líčí je svým přátelům jako projevy nadání a půvaby. Avšak já, jenž sice vypadám jako otec dona Quijota, ale jsem jen jeho otčímem, nedám se strhnout proudem zvyku a nebudu tě prosit téměř se slzami v očích, jak dělávají druzí, čtenáři přemilený, abys odpustil nebo přehlédl vady, které na tomto mém synovi nalezneš, vždyť nejsi ani jeho příbuzný, ani jeho přítel, máš přece duši v těle a svobodnou vůli a nikdo tě chytros- tem učit nemusí, jsi pod vlastní střechou, a tam doma zrovna tak pánem, jako je král pánem svých berní, a jistě víš, že se často říkává: „Kdo je na svém, sám je vládcem.“ Proto jsi předem zproštěn a zbaven jakýchkoli ohledů a závazků, i řekni si už potom o mém příběhu, co se ti zlíbí, bez obavy, že by tě někdo hanobil za příkrá slova, nebo tě snad veřejně odmě- nil za tvou chválu. Rád bych ti však tu knihu odevzdal prostou a nezkrášlenou, bez ho- nosné předmluvy a nesčíslné řady, ba katalogu obvyklých sonetů, epigramů a chvalozpěvů, které se zpravidla kladou na první stránky. Musím se ti totiž přiznat, že mě ten příběh stál dost námahy, že však pro mne nebylo nikdy větší nad sepsání předmluvy, kterou právě čteš.
Apparition de Dulcinée
9
jak si stěžovat mám na své utrpení, když pán, jeho sluha, které k sobě kladu, umem nevynikli zde nad Rocinanta?
nikdo vás též nepřirovná k dravé zvěři za ty potřeštěné kousky na silnici.
Měl jste, na mou duchu, vždycky radost v líci, jako ten, kdo ve vítězství pravdy věří, a nevadilo vám, že tak zdrsna měří cháska tulácká a také galejníci.
• • • • •
I když vaše Dulcinea krutá byla, když si ona nehleděla vaší lásky, můžete se přec utěšit, a jak lehce: k světu se ta žena zády obrátila, Sancho Panza nedovedl lovit krásky, a vy jste na hony vzdálen od milence!
• • • • •
Znělka, v níž hovoří Babieca s Rocinantem
B.- Proč jste, Rocinante, jenom kost a kůže? R.- Nemám dosti píce, a přitom ta dřina! В.- Není snad dost ovsa? A co sousta jiná? R.- Oves, slámu, to pán sotva dát mi může. B.- Sypete jen trní, kde jsem čekal růže. Váš jazyk osličí, co slovo, to slina. R.- On je osel, nikdy nebude s ním jiná. Nevěříte? Láska mění v něj, hle, muže.
B.- Je snad láska hloupost? R.- Chytrosti v ní není. B.- Hleďme filozofa.
R.- To je z toho hladu. B.- Klňte zbrojnošovi! R.- Ale u čerchmanta,
22
23
KAPITOLA I
jež pojednává o stavu a činnosti slovutného šlechtice dona Quijota de la Mancha V jedné vsi kraje zvaného Mancha, na jejíž jméno si nechci vzpomenout, žil před nedávném jeden z těch šlechticů, kteří mívají kopí na stojanu, štít jako zastara, hubeného koníka a loveckého chrta. Hustá masná polévka, ve které bývalo více hověziny nežli skopového, k večeři zbytky masa na šťávě, každou sobotu vejce s drůbky na slanině, v pátek čočovice a v neděli nějaké to holoubě na přilepšenou pohlcovaly tři čtvrtiny jeho příjmů. Zbytek padl na kabátec z jemného tmavého sukna, sváteční kalhoty z dobrého sametu a domácí střevíce z téže látky; a ve všední dny se nosil zrovna tak pyšně v šatě ze sukna levnějšího, ale poctivého. Měl u sebe hospodyni, které bylo přes čtyřicet let, neteř sotva dvace- tiletou a čeledína pro všechno, který stejně osedlával koníka, jako pilně zahradničil. Našemu šlechtici táhlo na padesátku; byl pevných kostí, těla suchého, vpadlých tváří a ranní ptáče a velký ctitel lovu. Nazýval prý se Quijada či Quesada, neboť v tom se ti, kdo o této věci píší, poněkud roz- cházejí; nicméně není daleko od pravdy ani domněnka, že se jmenoval Quijana. Ale na tom už v našem příběhu tolik nezáleží. Stačí, když se při vypravování neodchýlíme ani o vlas od pravdy. Nuže, je třeba vědět, že se řečený šlechtic oddával ve volných chvílích, tedy bezmála po celý rok, četbě rytířských románů s takovou vášní a za- líbením, že skoro nadobro zapomněl na lovení zvěře a vypustil z hlavy i správu svého majetku. A zašel v té své bláznivé dychtivosti tak daleko, že prodal mnoho měřic orné půdy, aby si mohl kupovat nové a nové ry- tířské romány, a snesl těch knih pod svou střechu, kolik se jich dalo sehnat. A ze všech nejvíce líbily se mu ty, které napsal věhlasný Feliciano de Silva. Považoval ten jeho vskutku jasný způsob vyjadřování a všechny ty zmo- taniny za skutečné perly, zvláště když četl rozličné zamilované výlevy a výzvy na souboj a přišel i na takovéto věty: „Smysl křivdy, kterou na mé mysli pášete, oslabuje mé smysly do té míry, že si snad nestěžuji nějak ne- smyslně na vaši velkou krásu.“ Nebo když objevil něco takového:
Rêverie de don Quichotte
25
don Quijote zbraně a procházel se po dvoře opět tak klidně jako dřív. Za- nedlouho druhý mezkář, neboť ještě nikdo nevěděl, co se zatím zběhlo, usmyslil si také, že napojí mezky, když se však přiblížil ke korytu a užuž se chápal zbraní, aby se dostal k vodě, don Quijote odložil štít, tentokrát již bez jediného slova, nedoprošoval se nikoho o přispění, zvedl kopí podruhé, a z toho sice kusů nenadělal, ale z mezkářovy hlavy ano, vždyť mu ji rozbil na čtyřech místech. Na ten hřmot vyběhli všichni i s hostin- ským z hospody. Když to spatřil don Quijote, chopil se štítu, sáhl po meči a zvolal: „Ó paní moje, vy kráso zosobněná, oporo a posilo osláblého srdce mého, kéž v této chvíli zraky tvé vznešenosti spočinou na tomhle duší i tělem tobě oddaném rytíři, který právě podstupuje tak veliké nebez- pečenství!“ A hned v sobě pocítil tolik odvahy, že kdyby ho byli napadli všichni mezkáři na světě, nebyl by ucouvl ani o krok. Když viděli druhové zraně- ných, jak zle to s těmi dvěma dopadlo, zasypali zpovzdáli dona Quijota kamením. Ten se chránil štítem, jak nejlépe dovedl, ale neodvažoval se ustoupit od koryta, aby nenechal druhým napospas svoji zbroj. Hospod- ský na ně křičel, aby ho nechali na pokoji, vždyť prý jim už přece říkal, že je to blázen, a kdo si co vezme na bláznovi, i kdyby je tu hned všechny pozabíjel. Ale don Quijote křičel ještě víc, spílal jim, že jsou zrádci a zá- keřníci, a nazýval pána hradu rytířem mrzkým a proradným, když dopouští, aby se takto jednalo s potulnými rytíři; být on již pasován, uká- zal prý by mu, jak se taková proradnost splácí. „Z vás však, vy špinavá a odporná chásko, nedělám si zhola nic! Há- zejte si na mne, útočte si, napadejte a urážejte si mě, jak zmůžete, však vy uvidíte, jak s vámi zatočím za vaši zabedněnost a drzost!“ Pronášel ta slova tak srdnatě a prudce, že probudil v srdcích těch, kdo na něj útočili, hrozný strach. A tak z bázně i proto, že se jim už hospodský tolik nadomlouval, přestali házet kamením. Don Quijote jim zase dovolil odnést raněné a hlídal potom svou zbroj stejně klidně a pokojně jako dřív. Hospodskému se ty hostovy šprýmy zrovna nezamlouvaly, i chtěl s tím už skoncovat a uvést ho do toho zatrachtilého řádu rytířského, dřív než dojde k novému neštěstí. Přistoupil tedy k němu a omluvil se mu za zpup- nost, s jakou se k němu chovala, aniž on o tom věděl, čeládka, kterou už ostatně stihl za její opovážlivost zasloužený trest. Zopakoval mu
44
jedné z oněch dam, aby opásala rytíře mečem, a ta si při tom počínala ve- lice nenuceně a s velkou zdrženlivostí, což nebylo málo, neboť měli dost co dělat, aby se při všech těch obřadech nerozesmáli na celé kolo. Ale hr- dinské kousky, které on předtím napáchal, dusily jim smích v hrdle. Když mu připínala meč, řekla ta ctná paní: „Kéž jste s pomocí boží nejšťastnějším rytířem na světě a kéž máte v bojích mnoho zdaru!“ Don Quijote se jí otázal, jak se jmenuje, aby prý věděl, komu má být do budoucna vděčen za prokázanou přízeň, neboť by se s ní rád podělil o slávu, kterou si vydobude silou své mocné paže. Odpověděla mu velice skromně, že se jmenuje Nožka a že je dcerou příštipkáře, který je původem z Toleda a přebývá nyní v jednom krámku na náměstí Sancha Bienaye, a nechť ji osud zanese kamkoli, vždy hodlá být panu rytíři k službám a bude jej považovat za svého pána. Don Quijote ji zase hned požádal, aby se jemu k vůli povýšila sama do stavu panského a zvala se nadále doña Nožka. Slíbila mu to a druhá mu zatím připjala ostruhu a rytíř s ní roz- mlouval skoro zrovna tak jako s tou první. Také se jí zeptal na jméno a odpověděla mu, že se jmenuje Větrná a je dcera počestného mlynáře z Antequery. Don Quijote ji též poprosil, aby pamatovala na tu doñu a zvala se doñou Větrnou, a znovu ji zahrnul nejrozmanitějšími sliby. Když byly obřady, jaké dosud nikdo nikdy neviděl, skončeny tak na- kvap a jako na obrátku, toužil už don Quijote jenom po tom, aby byl co nejdříve na koni a mohl vyjet vstříc dobrodružstvím. Hned tedy osedlal Rocinanta, vsedl na něj, a ve chvílích, kdy objímal na rozloučenou svého hostitele, děkoval mu za to milostivé pasování slovy tak podivnými, že by byla marná námaha chtít je po něm opakovat. A hospodský, jen aby ho už měl z krku, odpověděl na jeho výlevy neméně vzletně, i když mnohem stručněji, nežádal už ani peníze za nocleh a jídlo a nechal ho, aby si už spánembohem jel.
ještě, že zde na hradě není kaple, a není prý jí ani třeba k tomu, co ještě zbývá vykonat, vždyť celé pasování na rytíře, pokud jsou mu aspoň známy řádové obřady, spočívá především v úderu do zátylku a do ramene plo- chým mečem, a to lze udělat třeba i v širém poli. Stráž u zbraní má prý už za sebou, neboť stačí hlídat jen dvě hodiny a on již u nich pobyl aspoň čtyři. Don Quijote tomu všemu uvěřil a prohlásil, že ho rád ve všem upo- slechne, jen ať již obřad co nejrychleji vykoná; a kdyby prý byl takto napaden podruhé a byl již zatím pasován na rytíře, pak by v tomto hradě nenechal nikoho naživu kromě těch, nad nimiž by on držel ochrannou ruku. Pan kastelán tedy věděl, na čem je, a z obavy před novou výtržností přinesl raději hned knihu, kam zapisoval, kolik slámy a obroku vydal mez- kářům, a pak přistoupil s mladým čeledínem, který nesl kousek svíčky, a se dvěma výše zmíněnými pannami k donu Quijotovi a přikázal mu, aby poklekl. Potom četl ve svém manuálu, jako by odříkával nějakou mod- litbu, při čtení zvedl ruku a uštědřil donu Quijotovi silnou ránu do týla a přetáhl ho též ještě plochou jeho vlastního meče po zádech, přitom si stále něco brumlal pod nos, jako by se modlil. Když to vykonal, přikázal
46
47
– chráněn dobře štítem, kopí maje přichystáno – vyrazil vpřed plným tryskem a zaútočil na nejbližší mlýn. Vedl ránu přímo do křídla, a vtom jím vítr zatočil tak divoce, že bylo kopí hned na kusy a strhlo s sebou i koně a jezdce, který se hned válel všecek pohmožděn v širém poli. San- cho spěchal pánovi ku pomoci, jak jen osel stačil, a když už byl u něho, viděl, že se rytíř nemůže ani hnout: tak prudce padl na zem i s Rocinan- tem. „Pomoz Pánbůh!“ zvolal Sancho. „Copak jsem vám, milostpane, hned neříkal, abyste si rozmyslel, co děláte? Že to jsou jenom větrné mlýny, a kdo by to nepoznal, tomu že se v hlavě taky nějak točí?“ „Mlč, můj milý Sancho!“ řekl mu don Quijote. „Vždyť přece bojování je víc než cokoli jiného změna za změnou. A pak si též myslím, a je to jistě pravda, že čaroděj Frestón, víš, ten, co mi uloupil světnici s knihami, pro- měnil právě ty obry ve větrné mlýny, aby mě připravil o slávu z vítězství; tak on mě totiž nenávidí. Ale jeho zlomocná kouzla nezmohou nakonec proti mému dobrému meči zhola nic!“ „Aby Pánbůh dal,“ odvětil Sancho Panza. A potom pomohl pánovi na nohy a vysadil ho na Rocinanta, který byl též jako rozlámaný. A rozprávějíce o tom, co zažili, brali se dále k prů- smyku Lápice, protože don Quijote tvrdil, že se jim tam jistojistě naskytnou mnohá a rozmanitá dobrodružství, neboť poutníci prý tamtudy zrovna proudí. Rmoutilo ho však převelice, že už nemá kopí, a svěřil se s tím trápením svému zbrojnoši: „Četl jsem jednou, jak si právě vzpomínám, že jeden španělský rytíř jménem Diego Pérez z Vargasu, když se mu v boji zlomil meč, urval z dubu těžkou větev, ba vlastně kmen, a tak se tím kyjem toho dne mužně oháněl a tolik Maurů pobil, že mu již zůstala přezdívka Mlatec, i byli pak on i jeho potomci od onoho dne zváni Vargasové z Mlatu. Vyprávěl jsem ti o tom proto, že také já chci z prvního dubu nebo buku, který se mi na- mane, urvat takovou silnou větev, jakou měl, jak se domnívám, tehdy on, a hodlám s ní vykonat takové činy, že se budeš pokládat za šťastného, že ti bylo dopřáno uvidět je na vlastní oči a být svědkem skutků málem ne- uvěřitelných.“ „Jsme v rukou Páně,“ řekl Sancho. „Rád vám to, milostpane, doslova věřím. Ale narovnejte se přece trochu, sedíte nějak nakřivo, jistě jste po- hmožděn od toho pádu.“
L’ Ère atomique
73
potom v cestě k průsmyku Lápice, kam dojeli kolem třetí hodiny po po- ledni. „Zde, Sancho, milý brachu,“ zvolal don Quijote, sotva jej uviděl, „zde se budeme moci v takzvaných dobrodružstvích přímo koupat. Měj však na paměti, že i kdybys mě viděl v nejhroznějším nebezpečí, nesmíš se cho- pit meče na moji obranu, ledaže bys viděl, jak se na mne vrhá lůza a sprostá chasa, neboť pak mi můžeš přispěchat ku pomoci. Půjde-li však o rytíře, není ti vůbec dovoleno ani rytířskými řády připuštěno pomáhat mi, dokud nebudeš sám pasován na rytíře.“ „Buďte si, Milosti, jist,“ odpověděl Sancho, „že vás na slovo upo- slechnu, a to tím spíše, že jsem z jádra mírné povahy a vyhýbám se, jak jen mohu, svárům a půtkám. Ale na mou duchu, kdyby někdo sáhl na mne, nedbal bych už příliš těch vašich zákonů, neboť Bůh i lidé dovolují, aby se bránil, kdo je napaden.“ „To nepopírám,“ řekl don Quijote. „Ale kdybys měl před sebou rytíře a chtěl mi proti nim pomáhat, musíš svou přirozenou prudkost držet na uzdě.“ „Dám si na to pozor,“ odvětil Sancho. „A budu se řídit tím vaším při- kázáním, jako že neděle světím.“ A jak spolu rozprávěli, objevili se před nimi na cestě dva mniši z řádu svatého Benedikta na velbloudech; těm se totiž věru podobali jejich nad- obyčej urostlí mezci. Mniši měli na očích brýle proti prachu a nad hlavou slunečníky. Za nimi jel kočár, doprovázený čtyřmi pěti jezdci a dvěma pě- šími mezkáři. V kočáře seděla, jak se později ukázalo, jedna biskajská dáma, která měla namířeno do Sevilly, kde už na ni čekal její choť, pově- řený vysokým úřadem v zámořských državách. Benediktýni nepatřili k družině, ačkoli jeli touž cestou. Sotva je don Quijote spatřil, řekl svému zbrojnoši: „Buď se mýlím, nebo jedeme rovnou do nejskvělejšího dobrodružství, jaké se kdy na světě událo, neboť tamhlety černé postavy jsou patrně nějací černokněžníci a unášejí v tom kočáře nějakou princeznu. A já se musím postavit proti bezpráví, seč jsou mé síly.“ „To dopadne ještě hůř než s těmi větrnými mlýny,“ řekl Sancho. „Jen se na ně, pane můj, dobře podívejte, vždyť to jsou dva mniši benediktýni a v tom kočáře jedou nějací cestující. Říkám vám ne jednou, ale hned ra- ději dvakrát, abyste se do ničeho nehnal, ať vás ďábel neoklame.“
„Pravdu máš,“ odpověděl don Quijote, „a nenaříkám-li si na bolest, tedy jen proto, že potulným rytířům není dovoleno stěžovat si na jakkoli těžkou ránu, i kdyby jim z ní vylézaly útroby.“ „Když je tomu tak, nemám nic proti tomu,“ odvětil Sancho, „ale ví Bůh, že bych byl moc rád, kdybyste si naříkal, sotva by vás něco zabolelo. O sobě vám raději hned povím, že budu naříkat, i když půjde o sebemenší bolest, ledaže by si také zbrojnoši potulných rytířů nesměli na nic stěžovat zrovna jako jejich páni.“ Don Quijote se musil zasmát prostoduchosti svého zbrojnoše a ujistil ho, že si může docela klidně postěžovat, kdy a jak se mu zachce, ať už z hloubi duše, nebo jen tak zbůhdarma, protože v řádech rytířských nikdy nečetl, že by tohle bylo zbrojnošům zapovězeno. A tu mu Sancho připom- něl, že už je čas k jídlu. Don Quijote odpověděl, že se mu ještě jíst nechce, on však aby pojedl, kdy se mu zlíbí. Sancho se tedy s jeho svolením uve- lebil na svém oslu co nejpohodlněji, a již vytahoval z tlumoku, co si na cestu vzal, jel a jedl za zády svého pána pěkně pomaloučku a chvílemi si zavdal z vinného měchu s takovou chutí, že by mu byl mohl závidět nej- zmlsanější hostinský z Malagy. A zatímco se takto loudal a šetřil si doušky, vykouřilo se mu nadobro z hlavy, co všechno mu nasliboval jeho pán, a považoval již také to hledání dobrodružství, třeba i nejnebezpečnějších, spíše za sladký odpočinek než za námahu. Na noc se pak utábořili pod stromy a don Quijote ulomil z jednoho z nich suchou větev, která se téměř hodila za kopí, a nasadil na ni bodec z toho svého rozlámaného. Po celou noc pak don Quijote oka nezam- houřil a stále jen vzpomínal na svou paní Dulcineu, aby napodobil, o čem čítával ve svých knihách, kde také rytíři prožili v lesích a pusti- nách mnohou bezesnou noc v ustavičných vzpomínkách na svoji vyvolenou. Jinak se choval Sancho Panza. Ten si totiž dobře naplnil žaludek, a nikoli snad vodou cikorkovou, a spal tedy jako zabitý až do bílého rána; a kdyby na něho nezavolal jeho pán, nebyly by ho pro- budily ani sluneční paprsky, které mu svítily rovnou do tváře, ani trylky ptactva jásavě a v celých hejnech vítajícího příchod nového dne. Sotva Sancho vstal, přivinul k sobě vinný měch a viděl, že je jaksi splasklejší než večer předtím, i zkormoutilo se jeho srdce, neboť tušil, že jej teď tak hned nenaplní. Don Quijote nechtěl ani posnídat, neboť, jak už řečeno, ten se sytil spíše svými blahými vzpomínkami. Pokračovali
74
75
Don Quijote, jak už výše řečeno, rozprávěl zatím s dámou cestující v kočáře a mluvil k ní takto: „Můžete nyní, krásná paní, učinit sama se sebou, co se vám jen zlíbí, neboť zpupnost vašich únosců, sražena silou mé paže, je zašlapána v prach. A abyste se nemusila obtěžovat, poptávajíc se na jméno svého vy- svoboditele, vězte, že se jmenuji don Quijote de la Mancha a že jsem rytíř potulný, hledající ve světě dobrodružství a z hloubi duše oddaný doñe Dulcinei z Tobosa, které se krásou nevyrovná žádná jiná. A odměnou za dobrodiní, které jsem vám prokázal, chci jenom, aby se Vaše Milost vrátila do Tobosa a představila se tam mým jménem oné vzácné paní a pověděla jí, jak jsem se zasloužil o vaše vysvobození.“ Jeden ze zbrojnošů, kteří kočár doprovázeli, rodem Biskajec, vyslechl také všechno, co don Quijote říkal, a když viděl, že nechce pustit kočár dále, ale vyzývá je, aby se vrátili do Tobosa, přistoupil náhle k donu Qui- jotovi, popadl ho za kopí a řekl mu lámanou španělštinou a ještě horší baskičtinou: „Pryč, rytíř, nebo zle povede. Při ten Bůh, co stvořil mě, že nenechat kočár, zabiješ se, jako jsi tady já Biskajec.“ Don Quijote mu velmi dobře porozuměl a odpověděl mu s naprostým klidem takto: „Kdybys byl rytířem, jako že jím nejsi, byl bych tě už ztrestal za tvoji zabedněnost a opovážlivost, ty duše podlá.“ Biskajec mu na to řekl: „Já ne rytíř? Bohu přísám, ty lže jako křesťan. Kopí hodit, meč tasit, hned ukázat, jak ta kočka topit! Biskajec pán, moře pán, na zem pán, všecky čerty pán, a ty lhal, kdyby jiné povídá.“ „Teď něco uvidíte, jak řekl Agrajes,“ odpověděl don Quijote. A odhodiv na zem kopí, vytasil meč, zakryl se štítem a uhodil na Bis- kajce s pevným úmyslem života jej zbavit. Když Biskajec viděl, s jakou proti němu vyrazil, chtěl sice rychle seskočit z mezka, na kterého nebylo spolehnutí, protože to bylo zvíře nájemné, a tedy špatné, mohl však už jenom tasit meč. Naštěstí pro sebe se držel s mezkem u kočáru, odkud mohl ještě popadnout polštář a užít jej místo štítu. A již se ti dva na sebe vrhli jako úhlavní nepřátelé. Ostatní z družiny je chtěli usmiřovat, ale marná snaha, zvlášť když se Biskajec ve své hatmatilce zapřísahal, že jestli ho nenechají tu půtku dokončit, zabije třeba i svou paní a kohokoli, kdo
„Už jsem ti přece, Sancho, vysvětlil,“ odpověděl don Quijote, „že nemáš o rytířských dobrodružstvích ani ponětí. Co jsem ti řekl, je ryzí pravda, jak se hned i sám přesvědčíš.“ A již popojel a stanul s Rocinantem uprostřed cesty, po které mniši přijížděli, a když už myslil, že by ho mohli uslyšet, vzkřikl na ně: „Roto pekelná a ukrutná, propusťte ihned na svobodu vznešené prin- cezny, které v tom kočáře násilím unášíte, jinak se chystejte na brzkou smrt, která bude spravedlivým trestem za vaše zločiny.“ Mniši zadrželi své mezky navýsost překvapeni jak vzezřením dona Quijota, tak i jeho slovy, na něž odpověděli takto: „Nejsme, pane rytíři, ani rota ďábelská, ani lidé ukrutní, ale mniši řádu svatého Benedikta, jedeme klidně svou cestou a věru nevíme, zda někdo v tom kočáře násilím unáší princezny.“ „Nepřelstíte mě sladkými slovy, znám vás, chásko věrolomná,“ zvolal don Quijote. A nevyčkal už jejich odpovědi, pobodl Rocinanta a najel se skloněným kopím na prvního mnicha tak divoce a zuřivě, že kdyby nebyl benediktýn sklouzl rychle z mezka, byl by ho rytíř vyrazil ze sedla proti jeho vůli, těžce ho zranil a možná že i zabil. Když druhý mnich viděl, jak zle nakládají s jeho druhem, pobídl prudkou ranou do slabin svého velikánského mezka, a už uháněl širou plání s větrem o závod. Sotva Sancho Panza uviděl mnicha na zemi, slezl rychle z osla, vrhl se na přemoženého a už z něho stahoval jeho hábit. Vtom k němu přiběhli dva mezkáři mnichů benediktýnů a ptali se Sancha, proč mu jej svléká. Sancho jim odpověděl, že mu po právu patří jako válečná kořist po bitvě, kterou vyhrál jeho pán. Chasníci si nepotrpěli na takové žerty a nevěděli ani, co tou válečnou kořistí a vyhranou bitvou vlastně míní; neušlo jim také, že je don Quijote, který právě rozmlouval s cestující dámou, hodně daleko, i vrhli se na Sancha, povalili ho na zem, div mu celou bradu ne- vyškubali, a tolika kopanci na něho pamatovali, že ležel na zemi v bezvědomí a jako bez ducha. Vyděšený, roztřesený a na smrt bledý be- nediktýn nasedl zatím, jak nejrychleji mohl, na mezka, a když byl opět v sedle, bodl své zvíře ostruhou a uháněl za svým druhem, který se držel hezky opodál a vyčkával, co z toho přepadení vzejde. Mniši už pak neče- kali, jak to všechno skončí, a hned pokračovali v cestě a znamenali se křížem častěji, než kdyby měli ďábla v patách.
78
79
„A to se mýlíš,“ řekl don Quijote. „Nepobudeme tu na rozcestích ani dvě hodiny, a už uvidíme více ozbrojenců, než jich vytáhlo proti Albrace vysvobodit spanilou paní Angeliku.“ „Nu dobrá, dobrá, rád vám věřím,“ odvětil Sancho, „a dejž Bůh, aby se nám všechno dařilo a přišel čas, kdy bude dobyto ostrova, který se mě už tolik natrápil, a pak ať třeba i umřu.“ „Už jsem ti přece říkal, Sancho, aby sis z toho nedělal těžkou hlavu, pro- tože kdyby se nám nenamanul ostrov, máme tu království dánské nebo sobradiské, která ti padnou jako snubní prsten, a můžeš se z nich radovat ještě víc, protože jsou obě na souši. Ale o tom si ještě promluvíme v pravý čas. Ted’ se podívej, nemáš-li v tlumoku něco k jídlu, a pak si hned vyhledá- me nějaký hrad, kde bychom dnes přenocovali a připravili ten balzám, o němž jsem ti vypravoval, neboť, Bůh je mi svědkem, to ucho mě velice bolí.“ „Mám tu jednu cibuli, kousek sýra a též i pár hrstí suchého chleba,“ řekl Sancho. „Ale taková krmě se sotva hodí pro tak znamenitého rytíře, jako jste vy, Milosti.“ „V tom se ty vůbec nevyznáš!“ odpověděl don Quijote. „Věz tedy, Sancho, že je potulným rytířům ke cti nejíst třeba celý měsíc, a když už, spokojit se s tím, co je právě při ruce. A nepochyboval bys o tom ani na okamžik, kdybys byl četl tolik příběhů jako já, neboť jich bylo mnoho, ale v žádném jsem ne- nalezl zmínky o tom, že by rytíři také někdy jedli, leda snad náhodou a při nějaké skvělé hostině, kterou vystrojili na jejich počest; jinak žili opravdu jakoby jen tak ze vzduchu. A třeba je vlastně jasné, že nemohli žít bez jídla a museli ukájet i jiné přirozené potřeby, neboť to byli lidé jako my, nutno také mít na paměti, že když se ti rytíři většinou toulali lesy a pustinami a bez kuchaře, bývala jejich nejčastější stravou jídla zcela prostá, jaká mi teď na- bízíš. Nermuť se tedy, můj milý Sancho, nad něčím, co mi plně vyhovuje, a nechtěj převracet svět naruby, ani vysadit potulné rytířstvo z jeho stěžejí.“ „Odpusťte mi to, milostivý pane,“ řekl Sancho. „Neumím, jak jsem vám už přece povídal, ani číst, ani psát, a nevím tedy zhola nic o pravid- lech rytířského cechu. Ale teď už budu mít pro Vaši Milost ve vaku vždycky dost suchých křížal, protože jste rytíř, a pro sebe, když rytíř ne- jsem, ovšem něco pernatějšího a vydatnějšího.“ „Neříkám, Sancho,“ odvětil don Quijote, „že by potulní rytíři musili jíst právě jen sušené ovoce, ale že se zpravidla sytili něčím podobným
nepotřebuji k tomu, abych si hověl v klidu a bázni boží nadosmrti. Jenom bych ještě rád věděl, na kolik tak asi ten kouzelný balzám přijde.“ „Můžeš ho mít tři vědérka za necelé tři reály,“ odpověděl don Quijote. „Pánbůh mi hříchy odpusť!“ zvolal Sancho. „A to jste ho ještě, pane můj, nepřipravil a mne tomu nenaučil?“ „Mlč, příteli Sancho,“ odpověděl don Quijote. „Uvidíš brzy, že tě zasvě- tím do ještě větších tajemství a zahrnu tě ještě většími dary. Ted’ se však přece jen pusťme do toho obvazování, neboť mě ucho pálí jako oheň.“ Sancho vytáhl z tlumoku obvazy a mast. Když však don Quijote uviděl svou rozbitou přilbici, myslil, že se z toho zblázní; položil ruku na meč, pozvedl oči k nebi a řekl: „Přísahám při Stvořiteli nebe i země a při čtyřech evangeliích, kde jsou vypsána nejobšírněji, že budu žít jako velký markýz z Mantovy, když od- přisáhl, že dokud nepomstí smrt svého synovce Valdovína, chleba z ubrusu nepojí, vlastní ženy se nedotkne a udělá mnoho jiných věcí, na které si právě nevzpomínám, ale jako bych je byl řekl, dokud se krutě ne- pomstím tomu, kdo mi způsobil tuto pohanu.“ „Uvažte, můj milostivý pane done Quijote,“ řekl mu na to Sancho, „že když ten rytíř zatím splnil, co mu bylo přikázáno, a šel se poklonit paní Dulcinei z Tobosa, udělal už vlastně, co měl, a nezaslouží si nového trestu, ledaže by se znova něčím provinil.“ „Mluvils teď opravdu k věci,“ odpověděl don Quijote, „i ruším přísahu, pokud jde o slíbenou pomstu, ale zapřísahám se znovu, že budu žít, jak jsem dříve řekl, dokud neodejmu násilím nějakému rytíři přilbici takovou a stejně dokonalou, jako byla moje. A nedomnívej se, Sancho, že mluvím snad jen tak do větru. Mám totiž koho napodobit, neboť se zrovna totéž událo již s přilbou Mambrinovou, pro niž tolik vytrpěl Sacripante.“ „Pošlete, milostpane, k čertu takové přísahy, které jen ničí zdraví a na svědomí leží jako kámen,“ odvětil Sancho. „Jen mi řekněte, co uděláme, když teď dlouho a dlouho nepotkáme rytíře s přilbou? Chtěl byste tu pří- sahu vyplnit přes všechny překážky a nepohodlí, budete vy opravdu spát oblečen a stále jen pod širým nebem, budete se opravdu trestat ve dne v noci, jak to o sobě přísahal ten starý blázen markýz z Mantovy a Vaše Milost dnes po něm? Považte, Milosti, že po těchto cestách nejezdí lidé ozbrojení, ale samí mezkáři a vozkové, a ti nejenže nenosí přilby, ale možná že o nich jaktěživi neslyšeli.“
90
91
a také některými bylinami, které našli v širém poli a jež znám zrovna tak dobře jako oni.“ „To je skvělá věc, znát takové byliny,“ řekl Sancho. „Tak se mi zdá, že nám to časem poslouží oběma.“ Pak vyňal z tlumoku, co v něm, jak pověděl, bylo, a pojedli v klidu a míru pospolu. Ale že se už oba chtěli poohlédnout po nějakém noclehu, ukončili co nejrychleji svou chudobnou a ničím nezavlaženou večeři, znovu nasedli a jeli chvatně, aby se dostali někam do vsi, než se setmí. Zašlo jim však slunce a s ním i naděje, že najdou, co hledali, právě když se octli u několika pastýřských chýší, i rozhodli se, že zůstanou na noc tam. A jako se trudil Sancho nad tím, že nedojeli do vesnice, tak těšilo jeho pána spát pod širým nebem, neboť se domníval, že kdykoli tak činí, podává znovu přesvědčivý důkaz o svém rytířství.
93
KAPITOLA XI
„A přece jen si musíš sednout, neboť kdo se ponižuje, bude povýšen.“ A vzal Sancha za rameno a přinutil jej, aby si sedl vedle něho. Pastevci koz nerozuměli té hatmatilce o zbrojnoších a potulných ry- tířích a jenom mlčky jedli a hleděli na své hosty, kteří polykali s velkou chutí a jakoby nic kusy masa, velké jako pěsti. Když bylo maso snězeno, nasypali na ovčí kůže hodně sladkých žaludů a položili k nim půl boch- níku sýra tvrdšího, než kdyby byl ze sádry. Roh zatím nezahálel, ale šel rychle dokola – hned plný, hned prázdný jako vědra arabského čerpadla –, takže jeden z přichystaných měchů brzy splaskl. Když se don Quijote dosyta najedl, vzal do ruky hrst žaludů, a upíraje na ně zrak, jal se hovořit takto: „Šťastná to doba a blažené časy, které nazvali staří zlatým věkem, a ni- koli snad proto, že by zlato, jehož si náš věk železný tolik cení, bylo v oněch požehnaných letech dobýváno bez námahy, ale proto, že ti, kdo tehdy žili, neznali ještě slov tvoje a moje. Za onoho rajského času byly všechny věci lidem společné. Nikdo si nemusel opatřovat každodenní obživu v potu tváře, stačilo vztáhnout ruku do větví mohutných dubů, které je přímo zahrnovaly sladkými, jemně chutnajícími plody. Jasné studánky a bystré řeky poskytovaly jim průzračnou a dobrou vodu v hojnosti vskutku zá- zračné. V skalních rozsedlinách a dutině stromů zakládaly svou obec pilné a důmyslné včely a prvnímu, kdo se namanul, nabízely bohatou žeň své přesladké práce. Rozložité korkové duby zbavovaly se bezelstně, z čiré ochoty, širokých a lehkých kusů kůry a těmi byly pokrývány chýše, které si lidé stavěli na hrubě přitesaných kůlech, jen a jen na ochranu před ne- pohodou. Všude vládly mír, přátelství a shoda: těžké rádlo zakřiveného pluhu neodvážilo se dosud otevřít posvátný klín pramáti naší země a vnik- nout do něho; ona sama bez přinucení vydávala všude ze svého širokého a žírného lůna, co mohlo nasytit, oblažit a ukojit její syny, kteří se z ní tehdy těšili. Ano, tenkrát ještě chodily nevinné a krásné pastýřky přes hory a doly s hlavou nepokrytou a s vlasy rozpuštěnými, oděné jen potud, aby se cudně zakrylo, co vždycky velel a doposud káže zastírat stud. A neuží- valy také dnešních ozdob, kterým dodává větší cenu tyrský nach a hedvábí na tolikerý způsob zmučené, neboť jim postačil vínek ze svěžích listů břeč- ťanu a lopuchu a již byly zkrášleny a nastrojeny možná zrovna tak pěkně jako dnes dámy ode dvora se všemi těmi zvláštními, ba prapodivnými vý- mysly, po nichž zatoužila zahálčivá zjemnělost. Tehdy se ještě milostné
o tom, co se přihodilo donu Quijotovi и pastevců koz P astevci ho přijali s náručí otevřenou a Sancho, když se postaral, jak nejlépe mohl, o Rocinanta a svého osla, šel po vůni, již vydá- valo několik kusů kozího masa, které se vařilo v kotli nad ohněm. Byl by se nejraději hned přesvědčil, zda by již mohly z kotle rov- nou do žaludku, ale nemusel už po něm ani ruku vztáhnout, protože pastevci sami maso odstavili, prostřeli na zem několik ovčích koží, uchys- tali narychlo svou venkovskou tabuli a zvali oba hosty co nejsrdečněji, aby vzali zavděk tím, co mají. Pobídli nejdříve s neobratnou zdvořilostí dona Quijota, aby se posadil na dížku obrácenou dnem vzhůru, a už se všech šest pastevců, kteří byli na salaši, sesedlo kolem těch koží. Sancho se po- stavil za usednuvšího pána, aby mu dával pít z vydlabaného rohu – jejich poháru. Když viděl don Quijote, že Sancho stojí, řekl mu: „Abys viděl, Sancho, jaké výhody skýtá potulné rytířství a jak lehce mohou ti, kdo v něm konají jakoukoli službu, dosáhnout obecné úcty a vážnosti, přeji si nyní, abys usedl po mém boku a v kruhu těchto dobrých lidí a byl jakoby jedno tělo a jedna krev se mnou, jenž jsem tvůj vládce a pán, abys jedl, Sancho, z mé misky a pil, odkud budu pít já, neboť o po- tulném rytířstvu lze říci totéž, co se říkává o lásce, že totiž nezná rozdílu.“ „To je pro mne velká čest,“ řekl Sancho, „ale přiznávám se Vaší Milosti, že kdybych měl hodně dobrého jídla, snědl bych si to zrovna tak dobře, ba lépe sám a vstoje, než kdybych seděl vedle nějakého císaře. Chutná mi totiž, abych pravdu pověděl, mnohem líp to, co sním v koutku bez velkých okolků a cavyků, i kdyby to byl jen chléb s cibulí, než nadívaný krocan někde na hostině, kde musí člověk žvýkat pomalu, málo pít, často se utírat a nesmí si kýchnout ani zakašlat podle chuti, natož dělat jiné věci, nad nimiž se nepohorší volnost a samota. A tak jenom, můj milý pane, pro- měňte všechny ty pocty, kterými mě chcete zahrnout, protože jako váš sluha jsem zároveň i členem a příslušníkem potulného rytířstva, proměňte je, pravím, v něco jiného, pro mne příjemnějšího a užitečnějšího. Vaší pocty, i když si jí opravdu vážím, vzdávám se, na mou duchu, do soudného dne!“
94
95
L’ Âge d’ or
zanícení a něha krášlily slovem upřímným a prostým, jako byla duše, z níž se zrodily; a ta opět nemusela promlouvat nepřirozeně a oklikou, aby jejich cenu zvýšila. Podvod, lest a klam nesmísily se ještě s pravdou a upřímností. Spravedlnost byla dosud neomezenou vládkyní, na jejíž hranice se neodvažovala zaútočit zištnost, ani je nepřekračovalo prospě- chářství, které jí nyní těžce ubližují, maří ji a na ni dorážejí. Zákon svévole nevstoupil dosud do mysli soudcovy, neboť nebylo tehdy ještě zač a koho soudit. Nevinnost a počestnost mohly se, jak jsem už řekl, zatoulat docela samy a bez doprovodu, kam se jim zachtělo, a nemusily se bát, že jim ublíží cizí prostopášnost a vilný úmysl, vždyť k jejich zmarnění docházelo jen z vlastní vůle a touhy. Ale dnes, v našich zkažených dobách, není bezpečná žádná žena, i kdyby byla ukryta a uzavřena v nějakém novém labyrintu krétském, neboť i tam k nim skulinami nebo přímo z ovzduší proniká se zběsilostí proklatého chtíče milostný mor a veta je po jejich zdrženlivosti. Ale když léta plynula a zla na světě kvapem přibývalo, byl právě pro jejich bezpečnost založen řád potulných rytířů, který hájí panny, ochraňuje vdovy a pomáhá sirotkům a jiným potřebným. Z tohoto řádu jsem, bratři pastevci, také já a vzdávám díky za to, že jste mě i s mým zbrojnošem tak vlídně přijali a že nás tu hostíte. I když jsou totiž podle nepsaného zákona všichni lidé povinni pomáhat potulným rytířům, přece jenom – vždyť vím, že jste mě tak pěkně přivítali a uhostili, nevědouce o tomto závazku – musím z celé své duše poděkovat za tak milé pohostinství.“ Celý ten dlouhý projev, který si věru mohl ušetřit, učinil náš rytíř proto, že mu žaludy připomněly zlatý věk lidstva, a napadlo mu podělit se o ono zbytečné mudrování i s pastevci. Ti mu naslouchali celí užaslí, ani nedutajíce, chvílemi však s otevřenými ústy. Sancho také mlčel a chroupal žaludy a navštěvoval často druhý měch, který zavěsili na dub, aby se víno ochladilo. Řeč dona Quijota trvala o něco déle než večeře. A když už bylo po jídle, řekl jeden z pastevců: „Abyste však mohl, milostivý pane potulný rytíři, plným právem říci, že jsme vás tu přijali a hostíme ze srdce upřímného, požádáme jednoho svého druha, který tu bude co nevidět, aby vám něco zazpíval a trochu vás tím pobavil a potěšil. Je to velice bystrý a až po uši zamilovaný mlá- denec a umí vám číst a psát a na ty své trojstrunné housličky hraje, že by se člověk uposlouchat mohl.“
98
stačí nějaká ta cetka a falešné vlasy samé, která to tak narafičí, i boha lásky oklame.‘
Ale měl bys mi ještě trochu ošetřit to ucho, protože mě bolí víc, než je zdrávo.“ Sancho učinil, co pán kázal, a jeden z pastýřů pohleděl na ránu a řekl svému hostovi, aby se už nad ničím netrápil, že prý mu dá lék, po kterém se mu ona rána brzy zahojí. Potom utrhl několik lístků rozmarýny, která tam všude rostla, rozžvýkal ji s trochou soli, přiložil tu kaši donu Quijotovi na ucho, důkladně mu je ovázal a ujistil ho, že už jiných léků potřebovat nebude; a v tomhle měl pastevec pravdu.
,V hrdlo lžeš!‘ jsem hned jí řekl, bratranec se jí však zastal, vyzval mě, a víš už sama, zda je zbabělá má láska. Nechci s tebou zahrávat si, nedvořím se, nenadbíhám, abych s tebou jen tak užil, poctivější je má touha. Církev už má přece pouta, jež jsou z hedvábí utkána, vlož pode jho hlavu svoji, neuděláš to, věř, sama. A když ne, tak přísahám ti při tom nejsvětějším světci, ne-li v kapucínský klášter, z hor těch odejít já nechci.“
Pastevec se odmlčel, a ačkoli ho don Quijote prosil, aby ještě něco zazpíval, Sancho Panza to nedopustil, protože se mu chtělo spát spíše než poslou- chat písničky. Proto řekl svému pánovi: „Měl byste se už, milostpane, poohlédnout, kde se na noc uvelebit, ti dobří lidé mají ve dne tolik práce, že přece nemohou prozpívat celou noc.“ „Však já ti rozumím,“ odpověděl don Quijote. „Jak bych nevěděl, že po těch návštěvách vinného měchu toužíš spíš po spánku než po hudbě.“ „Inu, jde nám to, zaplať Pánbůh, všem k duhu,“ odpověděl Sancho. „To nepopírám,“ řekl don Quijote. „Lehni si už tedy, kam chceš. Pro ty, kdo náležejí k mému stavu, hodí se však spíše bdění než dlouhý spánek.
102
103
konečně vyhověl a podle vzoru Marceliných nápadníků prožil zbytek noci v ustavičných vzpomínkách na svou paní Dulcineu. Sancho Panza se uve- lebil mezi svým oslem a Rocinantem a spal ne jako opovržený milenec, ale jako člověk důkladně zmlácený.
stihla rána morová, neboť její přívětivost a krása si nakloní srdce všech, kdo se s ní setkají, a pudí je k tomu, aby se jí dvořili a aby ji milovali, ale pohrdáním a odmítavostí přivádí je zase k zoufalství, i nevědí už věru, co na to říci, a tak ji nazývají ukrutnou a nevděčnou a častují Marcelu ještě mnoha jinými podobnými jmény, která dobře vystihují její povahu. A kdy- byste si tak, pane, u nás pár dní pobyl, uslyšel byste, jak se zdejší hory a údolí ozývají nářkem odmítnutých pastýřů, kráčejících neustále v jejích stopách. Nedaleko odsud je háj, kde roste asi dvacet vysokých buků, a do hladké kůry každého stromu je vyryto její jméno a někdy nad ním bývá ještě i koruna, jako by zamilovaný chtěl ještě jasněji říci, že vidí Marcelu jakoby s korunou krásy největší a že by měla být vložena jenom na její hlavu. Tady vzdychá pastýř jeden, tam zase běduje druhý, jinde se ozývají zamilované písně, tam kdesi opět zoufalé nářky. Mnohý prosedí celičkou noc pod dubem nebo skalinou, nezamhouří své uslzené oči ani na chvíli a vycházející slunce ho nalézá stejně zadumaného a tonoucího v myšlen- kách; jinému se zase derou bez ustání z prsou vzdechy, a zatímco slunce v létě po poledni nesnesitelně praží, on nehybně spočívá na žhavém písku a stále jen žaluje milosrdnému nebi. A nad jedním i nad druhým a nad těmi i oněmi, krátce dobře, nade všemi vítězí lehce a jakoby nic krásná Marcela, a my, kteří ji známe, čekáme teď jenom, jak skončí ta pyšná žena a kdo bude tak šťastný, že zkrotí tu nelítostnou povahu a bude se kochat krásou vskutku nesmírnou. Co jsem vám tu vyprávěl, je ryzí pravda, i věřím tedy rád tomu, co prý se, jak říkal tady hoch, všude povídá o pří- čině smrti Chrysostomovy. A tak vám, pane, radím, abyste mu šel zítra určitě na pohřeb, bude to velká podívaná, protože Chrysostomos má mnoho přátel; a odtud až k onomu místu, kde si přál být pohřben, není ani půl míle.“ „Jistěže půjdu,“ řekl don Quijote, „a jsem vám z duše vděčen za to, že jste mi vyprávěl tak poutavě příběh vskutku velmi neobvyklý.“ „Ach,“ odvětil pastevec, „nevím ani zpolovice, co se všechno přihodilo těm jejím nápadníkům. Zítra však možná potkáme cestou nějakého pas- týře, který nám věci dopoví. Ale teď byste si měl raději jít lehnout pěkně dovnitř, protože by vám noční rosa mohla rozjitřit ránu, ačkoli se vám to už sotva zhorší, když jsme na ni dali tak dobrý lék.“ Sancho Panza, který posílal pastýřovo sáhodlouhé povídání ke všem čertům, nutil též svého pána, aby šel spát do Pedrovy chýše. Don Quijote
108
109
Page 1 Page 2 Page 3 Page 4 Page 5 Page 6 Page 7 Page 8 Page 9 Page 10 Page 11 Page 12 Page 13 Page 14 Page 15 Page 16 Page 17 Page 18 Page 19 Page 20 Page 21 Page 22 Page 23 Page 24 Page 25 Page 26 Page 27 Page 28 Page 29 Page 30 Page 31 Page 32 Page 33 Page 34 Page 35 Page 36 Page 37 Page 38 Page 39 Page 40 Page 41 Page 42 Page 43 Page 44 Page 45 Page 46 Page 47 Page 48 Page 49 Page 50 Page 51 Page 52 Page 53 Page 54 Page 55 Page 56 Page 57 Page 58 Page 59 Page 60 Page 61 Page 62 Page 63 Page 64 Page 65 Page 66 Page 67 Page 68 Page 69 Page 70 Page 71 Page 72 Page 73 Page 74 Page 75 Page 76 Page 77 Page 78 Page 79 Page 80 Page 81 Page 82 Page 83 Page 84 Page 85 Page 86 Page 87 Page 88 Page 89 Page 90 Page 91 Page 92 Page 93 Page 94 Page 95 Page 96 Page 97 Page 98 Page 99 Page 100 Page 101 Page 102 Page 103 Page 104 Page 105 Page 106 Page 107 Page 108 Page 109 Page 110 Page 111 Page 112 Page 113 Page 114 Page 115 Page 116 Page 117 Page 118 Page 119 Page 120 Page 121 Page 122 Page 123 Page 124 Page 125 Page 126 Page 127 Page 128 Page 129 Page 130 Page 131 Page 132 Page 133 Page 134 Page 135 Page 136 Page 137 Page 138 Page 139 Page 140 Page 141 Page 142 Page 143 Page 144 Page 145 Page 146 Page 147 Page 148 Page 149 Page 150 Page 151 Page 152 Page 153 Page 154Made with FlippingBook - Online magazine maker