don Quijote zbraně a procházel se po dvoře opět tak klidně jako dřív. Za- nedlouho druhý mezkář, neboť ještě nikdo nevěděl, co se zatím zběhlo, usmyslil si také, že napojí mezky, když se však přiblížil ke korytu a užuž se chápal zbraní, aby se dostal k vodě, don Quijote odložil štít, tentokrát již bez jediného slova, nedoprošoval se nikoho o přispění, zvedl kopí podruhé, a z toho sice kusů nenadělal, ale z mezkářovy hlavy ano, vždyť mu ji rozbil na čtyřech místech. Na ten hřmot vyběhli všichni i s hostin- ským z hospody. Když to spatřil don Quijote, chopil se štítu, sáhl po meči a zvolal: „Ó paní moje, vy kráso zosobněná, oporo a posilo osláblého srdce mého, kéž v této chvíli zraky tvé vznešenosti spočinou na tomhle duší i tělem tobě oddaném rytíři, který právě podstupuje tak veliké nebez- pečenství!“ A hned v sobě pocítil tolik odvahy, že kdyby ho byli napadli všichni mezkáři na světě, nebyl by ucouvl ani o krok. Když viděli druhové zraně- ných, jak zle to s těmi dvěma dopadlo, zasypali zpovzdáli dona Quijota kamením. Ten se chránil štítem, jak nejlépe dovedl, ale neodvažoval se ustoupit od koryta, aby nenechal druhým napospas svoji zbroj. Hospod- ský na ně křičel, aby ho nechali na pokoji, vždyť prý jim už přece říkal, že je to blázen, a kdo si co vezme na bláznovi, i kdyby je tu hned všechny pozabíjel. Ale don Quijote křičel ještě víc, spílal jim, že jsou zrádci a zá- keřníci, a nazýval pána hradu rytířem mrzkým a proradným, když dopouští, aby se takto jednalo s potulnými rytíři; být on již pasován, uká- zal prý by mu, jak se taková proradnost splácí. „Z vás však, vy špinavá a odporná chásko, nedělám si zhola nic! Há- zejte si na mne, útočte si, napadejte a urážejte si mě, jak zmůžete, však vy uvidíte, jak s vámi zatočím za vaši zabedněnost a drzost!“ Pronášel ta slova tak srdnatě a prudce, že probudil v srdcích těch, kdo na něj útočili, hrozný strach. A tak z bázně i proto, že se jim už hospodský tolik nadomlouval, přestali házet kamením. Don Quijote jim zase dovolil odnést raněné a hlídal potom svou zbroj stejně klidně a pokojně jako dřív. Hospodskému se ty hostovy šprýmy zrovna nezamlouvaly, i chtěl s tím už skoncovat a uvést ho do toho zatrachtilého řádu rytířského, dřív než dojde k novému neštěstí. Přistoupil tedy k němu a omluvil se mu za zpup- nost, s jakou se k němu chovala, aniž on o tom věděl, čeládka, kterou už ostatně stihl za její opovážlivost zasloužený trest. Zopakoval mu
44
Made with FlippingBook - Online magazine maker