„Tohle mi stačí,“ odpověděl don Quijote, „vždyť rázem vidím, že jste na omylu. S našimi koňmi sem, abych vás z něho vyvedl dočista! V kratší době, než jakou byste promeškal zvedáním hledí, spatřím, dá-li Bůh a s pomocí mé vyvolené paní a mé paže, vaši tvář, vy pak se přesvědčíte, že nejsem ten poražený don Quijote, za kterého mě považujete.“ A pak již vsedli bez dalších řečí na koně. Don Quijote se obrátil i s Ro- cinantem, aby mohl z náležité vzdálenosti uhodit na svého soupeře, a ten se zrcadly učinil totéž. Don Quijote se však ještě nevzdálil ani na dvacet kroků, když uslyšel, že na něho Zrcadlový rytíř volá, a když se oba vrátili na půl cesty zpátky, řekl mu pán Z lesů: „Pamatujte, pane rytíři, že podmínkou našeho utkání je, že se pora- žený, jak jsem už upozornil, vzdá vítězi na milost a nemilost.“ „To dobře vím,“ odpověděl don Quijote, „ale nesmí mu ovšem přikázat ani na něm žádat nic, co by odporovalo zákonům rytířským.“ „To se rozumí samo sebou,“ odpověděl Zrcadlový rytíř. Vtom utkvěly oči dona Quijota na šeredném nose zbrojnošově, i po- divil se pán neméně než Sancho, ba pomyslel si, že je to jakási zrůda, člověk neobyčejný, jakého abys ve světě pohledal. Když Sancho viděl, že se don Quijote vzdaluje, aby se mohl řádně roz- jet, nechtěl zůstat o samotě s nosáčem, neboť se bál, že kdyby ho jen tak trochu do nosu ďobl tím svým rohem, hned by bylo po boji, protože by se skácel po té ráně, nebo strachem. Rozběhl se tedy za svým pánem, po- padl Rocinanta za řemínek třmene, a když se mu zazdálo, že je načase, aby se pán již již obrátil, řekl mu: „Buďte, milostpane a veliteli můj, tak hodný a pomozte mi, než se dáte do boje, vylézt támhle na ten dub, odkud budu moci pěkně pohodlně, líp, než kdybych na zemi zůstal, sledovat ten velký zápas, který svede Vaše Milost s oním rytířem.“ „Spíš se chceš, myslím, Sancho,“ řekl na to don Quijote, „dostat a vy- šplhat někam vysoko na lešení, aby ses mohl dívat na býčí zápas bez nebezpečí.“ „Abych pravdu řekl,“ odpověděl Sancho, „mžitky se mi dělají před očima, hrůza jde na mne z toho nosu na tři facky a nezůstal bych s tím zbrojnošem sám za nic na světě.“ „Ten nos je vskutku takový,“ odvětil don Quijote, „že kdybych nebyl tím, čím jsem, také bych se ho bál. Pojď tedy blíž, pomohu ti vylézt, kam toužíš.“
Zatímco se don Quijote namáhal, aby se Sancho mohl vydrápat hodně vysoko na korkový dub, zajel Zrcadlový rytíř na kolbiště tak daleko, jak pokládal za nutné, a v domnění, že již don Quijote učinil totéž, nečekal už na hlas polnice nebo jiné znamení k boji, obrátil se i s koněm, který nebyl rychlejší ani vzhlednější než Rocinante, a obvyklým jeho plným cva- lem, tedy vlastně mírným klusem, vyrazil proti svému soupeři, ale když viděl, že don Quijote pomáhá na strom Sanchovi, přitáhl uzdu a stanul uprostřed dráhy; a jeho kůň byl mu za to vděčen neskonale, neboť se už sotva hýbal. Donu Quijotovi se zazdálo, že se na něho protivník vrhá jako ostříž, i zaťal prudce ostruhy do osláblých slabin Rocinantových a dodal mu tím síly takové, že prý se, jak historie vypráví, při tom památném sou- boji přece jen dal do lehkého cvalu, kdežto jindy šlo vždycky o pouhý klus. A s touto nevídanou rychlostí přihnal se tedy k Zrcadlovému rytíři, který zatínal svému koni ostruhy div ne až po paty, ale ani tím ho nepřiměl k tomu, aby se hnul aspoň o píď z místa, kde se v prudkém rozběhu náhle zarazil. A v této příhodné chvíli a v postavení věru příznivém zastal don Quijote svého protivníka, mořícího se s koněm a potýkajícího se s kopím, které snad neuměl nebo již nemohl řádně nastavit. Don Quijote nedbal však těch jeho nesnází a najel na něho pohodlně a bez nebezpečí, a to tak prudce, že jej k jeho pramalému potěšení vyrazil ze sedla dozadu na zem, kde zůstal Zrcadlový rytíř po onom pádu nehybně ležet, jako by byl mrtev. Když viděl Sancho, že pánův soupeř spadl z koně, svezl se z dubu a pospíšil k donu Quijotovi. Ten zatím slezl z Rocinanta, přiskočil k Zrcadlovému rytíři, uvolnil mu řemínky přilbice, aby se přesvědčil, zda je mrtev, anebo aby mu dopřál vzduchu, kdyby snad byl ještě živ, a tu náhle spatřil… Ach, jak jenom povědět, co spatřil, aby nad tím každý neustrnul podivem, úžasem, ba hrůzou. Spatřil, jak praví historie, vlastní tvář, vlastní podobu, vlastní zjev, vlastní rysy, vlastní obraz a vlastní vzhled bakaláře Samsona Carrasca. A při tom pohledu zvolal z plna hrdla: „Pojď sem, Sancho, a uvidíš, čemu je těžko uvěřit! Tak pospěš si, synku, a pohleď, co dokážou kouzla a co dovedou čarodějové a černokněžníci!“ Sancho k němu přiběhl, a když spatřil tvář bakaláře Samsona Carrasca, tisíckrát se pokřižoval a přežehnal. Rytíř z koně sražený ležel zatím dále jako nebožtík. „Myslím, pane můj,“ řekl Sancho donu Quijotovi, „že byste měl přece jenom vrazit a vetknout meč do hrdla tomu na zemi, co vypadá jako ba-
690
691
Made with FlippingBook - Online magazine maker