KAPITOLA XVII která podává zprávu o tom, jak neslýchaná odvaha dona Quijota dostoupila svého nejvyššího bodu a nepřekonatelného vrcholu a jak šťastně skončilo dobrodružství se lvy H istorie vypravuje, že když don Quijote zakřičel na Sancha, aby mu přinesl přilbici, kupoval právě od pastýřů pár kousků tvarohu; zahnán do úzkých pánovým chvatem a spěchem nevěděl, co si má s nimi počít, kam je rychle dát, a zahodit je, vždyť za ně přece zaplatil, ovšem také nechtěl, i napadlo mu tedy strčit je do pánovy přilbice, a s tímto pěkným nadělením chvátal za pánem, aby se ho zeptal, co má na srdci. Sotva k němu přijel, don Quijote mu řekl: „Dej sem, brachu, tu přilbu. Buďto se totiž v rytířských věcech vůbec nevyznám, nebo stojím na prahu velkého dobrodružství, které mě po- nouká, ba přímo nutí, abych se užuž chopil zbraně.“ Když to uslyšel jezdec se zeleným pláštěm, rozhlédl se na všechny strany, ale nespatřil nic kromě povozu, který se k nim blížil označen dvěma či třemi nevelikými praporci, z čehož usoudil, že asi veze peníze Jeho Veličenstva. Tohleto hned i řekl donu Quijotovi; ten se však neustále domníval a vždy věřil, že pojede světem z dobrodružství do dobrodruž- ství, nedal tedy nic na jeho slova a odpověděl takto: „Vše když přichystáno, napůl vybojováno! Udělám jen dobře, když budu připraven. Nejednou jsem se přesvědčil, že mám nepřátele zjevné i neviditelné, a nevím, kdy a kde, v které chvíli a v jaké podobě se na mne oboří.“ A obrátiv se k Sanchovi, požádal ho znovu o přilbici, ten však už ne- stačil vytáhnout z ní hrudky tvarohu a byl nucen podat mu ji, jak byla. Don Quijote po ní sáhl, nepovšiml si, co je v ní, a nasadil si ji s velkým spěchem na hlavu; a protože se tím kousky řídkého tvarohu stlačily a vy- mačkávaly, počala stékat donu Quijotovi po celé tváři i po vousech syrovátka, a z toho na něj přišlo takové leknutí, že řekl Sanchovi: „Co se to se mnou, Sancho, proboha děje? Jako by mi lebka měkla! Nebo se mi snad rozpouští mozek? Anebo se jen potím na celém těle? Jestliže se však potím, tedy nikoli strachem! Ale dobrodružství, které na
lidí moudrých, ctnostných a ukázněných, vzdávají jim pocty, váží si jich a zahrnují je dary, ba věnčí je snítkami stromu, kterému se vyhýbají blesky, jakoby na znamení toho, že se má každý s úctou blížit k těm, jejichž skráně jsou ověnčeny těmi krásnými a slávu zvěstujícími ratolestmi.“ Jezdec v zeleném plášti byl překvapen tímto proslovem dona Quijota do té míry, že div div nezapomněl na to, jak ho před chvílí začal považovat za člověka mdlého rozumu. Sancho však uprostřed pánovy řeči, která ho vůbec nebavila, odbočil trochu z cesty a jel poprosit pastýře, kteří právě dojili nedaleko svoje ovce, o trochu mléka. A když se chtěl venkovský šlechtic, z duše rozradován bystrostí a rozumným uvažováním dona Qui- jota, pustit znova do hovoru, zvedl don Quijote hlavu a spatřil, že se k nim po silnici blíží vůz s praporci královskými. V domnění, že se mu naskýtá nějaké nové dobrodružství, zavolal z plna hrdla na Sancha, aby mu rychle podal přilbici. Nu a Sancho, jen to uslyšel, nechal pastýře pastýři, pobídl nakvap šediváka a přihnal se k pánovi, kterého vskutku zakrátko potkalo dobrodružství strašné a neuvěřitelné.
706
707
Made with FlippingBook - Online magazine maker