aby podle hvězd určil, kolikátá hodina noční již minula a v kterém světa- díle a v které končině právě dlí; má dobře znát i matematiku, neboť ji bude potřebovat takřka na každém kroku. Nu a samo sebou se ovšem rozumí, že ho mají zdobit veškeré ctnosti teologické a obecné, ale má také, abych nezapomněl na jiné maličkosti, umět plavat jako pověstný rybí muž, koně okovat a sedlem i uzdou dobře vládnout. A vrátím-li se k tomu dřívějšímu: má zachovávat věrnost Bohu a své dámě a z mysli vypustit nečisté myš- lenky; musí být v řeči cudný, štědrý, ale nejenom slovy, udatný v svých činech, trpělivý v útrapách, milosrdný k chudobným a má být obráncem pravdy a hájit ji třeba i s nasazením vlastního života. Všemi těmito vý- značnými i méně důležitými dobrými vlastnostmi má být obdařen skutečný rytíř potulný. Posuďte nyní, urozený mladý pane Lorenzo, vy sám, zda potulný rytíř studuje a nakonec v život uvádí nějakou vědu pro usmrkánky a není-li ji možno stavět po bok nejznamenitějším vědám, kte- rým vyučují na školách středních i vysokých.“ „Jestliže je tomu opravdu tak,“ odvětil Lorenzo, „vyniká tato věda nad všechny ostatní.“ „Co jste měl na mysli tím: jestliže je tomu tak?“ otázal se don Quijote. „Chtěl jsem vlastně říci něco jiného,“ odpověděl student. „Pochybuji totiž o tom, že vůbec kdy žili a že dnes na světě jsou potulní rytíři, k tomu ještě oplývající tolika ctnostmi.“ „A já jsem zase nejednou řekl a znova opakuji,“ odvětil don Quijote, „že když se většina lidí domnívá, že potulní rytíři nikdy nežili, a samo nebe by je muselo přivést zázrakem k tomu, aby uvěřili, že ti rytíři doopravdy světem jezdívali a do dneška putují, škoda se s nimi zbůhdarma přít a na- máhat, jak jsem se kdovíkolikrát hmatatelně přesvědčil. I nebudu se tedy pokoušet vyvést vás z bludu, do kterého jste ještě s tolika jinými zabředl, ale hodlám prosit nebe, aby vás osvítilo a vnuklo vám poznání, jak pro- spěšní a potřební bývali světu potulní rytíři v dobách minulých, a jak užiteční by byli i v našem století, nebýt jejich řád tak opomíjen; nyní však, v tom čase hříchů, vítězí všude lenost a obžerství, rozkošnictví a zahálka.“ Náš pan host se z toho chytře vytočil, pomyslil si don Lorenzo. Je to však přece jenom blázen k pohledání, a kdybych si namlouval něco jiného, mohli bychom si vlastně oba ruce podat. Tím už jejich rozprávka skončila, neboť v tu chvíli je volali k obědu. Don Diego, když s Lorenzem zůstali na chvíli o samotě, se otázal, čeho že
720
Made with FlippingBook - Online magazine maker