„Utáhni to ještě a mlč,“ odpověděl don Quijote, „neboť tento úkol byl, můj milý Sancho, souzen mně a jenom mně.“ „Milostivý pane done Quijote,“ řekl nyní průvodce, „napínejte tam dole, snažně vás prosím, dobře zrak a mějte oči na všem, aby vám zhola nic v té hloubi neušlo. Snad tam objevíte něco, co by se mi třeba ještě ho- dilo do těch mých Proměn .“ „Bubínek je v dobrých rukou,“ odvětil Sancho, „uvidíte, jak do toho pán udeří.“ A tu ještě don Quijote, už opravdu dobře připoutaný, ovšem přes ka- zajku, nikoli přes pancíř, náhle řekl: „Byli jsme věru neprozíraví, když jsme si neopatřili nějaký zvoneček, neboť bychom jej přivázali sem k provazu a podle jeho cinkotu byste snadno poznali, že se stále ještě spouštím a že jsem dosud naživu. Už je však na to pozdě a ruka Páně přece vždy nade mnou!“ A potom padl na kolena, vysílal tiše modlitby k nebesům a prosil Boha, aby mu byl nápomocen a dopřál mu zdaru v tomto neobvyklém a zajisté nebezpečném dobrodružství; nakonec pronesl mocným hlasem: „Ó vládkyně všech mých skutků, ty, která řídíš každý můj krok, nej- jasnější a v celém světě jediná Dulcineo z Tobosa! Dotknou-li se snad tvého sluchu tyto úpěnlivé prosby rytíře zahrnovaného tvou přízní, při tvé neskonalé kráse tě zapřísahám, neodkláněj se ode mne, vyslyš mě, vždyť nežádám o nic jiného, než abys mi neodepřela pomoc a záštitu ve chvíli, kdy toho tolik potřebuji. Vrhnu se, spustím se a sestoupím totiž do propasti, která se tu přede mnou otvírá, jen a jen proto, aby se celý svět dozvěděl, že když ty mi budeš příznivě nakloněna, nebude pro mne věcí nemožných, a ať se odvážím čehokoli, vždycky zvítězím!“ Po těchto slovech se přiblížil ke sluji a shledal, že se nemůže spustit po provaze dolů, ba ani dostat se na pokraj jícnu, dokud se neprodere dovnitř nebo si neproklestí cestu s mečem v ruce. I chopil se tedy zbraně, a jak srážel, tak srážel a osekával křoví rostoucí při ústí do jeskyně. Za toho praskotu a rachotu vyletělo z ní husté mračno velikánských havranů a kavek, a tolik jich bylo a tak prudce zamávali křídly, že dona Quijota srazili na zem; a kdyby nebyl z jádra poctivý křesťan, ale duše pověrčivá, jistojistě by to považoval za zlé znamení a sotva by se odvážil do té tmy. Nakonec vstal, a když viděl, že už odtamtud nevyletují havrani ani jiní noční okřídlenci, totiž netopýři, kteří se před chvílí přidali k havranům,
758
Made with FlippingBook - Online magazine maker