dal se spustit do hlubin děsivé propasti. A dříve než se tak stalo, požehnal ho ještě Sancho na cestu, a zatímco jedno znamení kříže stíhalo druhé, mluvil k němu takto: „Ochraňuj tě Panna Maria svatoborská i nejsvětější Trojice gaetská, ó spanilý kvítku, ozdobo a chloubo všech potulných rytířů! Chutě do toho, ty náš lamželezo, lví srdce, hrdino ocelových paží! Bůh s tebou, volám znova, a dej nebe, aby ses nám vrátil živ a zdráv a bez úhony na světlo ve- zdejší, které opouštíš, když se nyní hodláš pohřbít do temnoty, která tě tak láká!“ A týmiž modlitbami s vroucími prosbami zahrnoval nebe i bratranec licenciátův. Zatím už na ně don Quijote křičel znova a znova, aby popouštěli pro- vaz, a oni jej tedy pomalu spouštěli dolů; a když jeho volání, které se stěží dralo z hlubiny, nakonec zcela ustalo, viděli, že už na sestup padlo celých sto sáhů, i usoudili, že musejí dona Quijota vytáhnout zase nahoru, když více provazu po ruce nemají. Nicméně počkali ještě asi půl hodiny; a potom začali provaz vytahovat, ale šlo jim to tak lehce, jako by nebyl ničím zatížen, a oběma ihned napadlo, že don Quijote zůstal dole v pro- pasti. Sancho by byl na to hlavu dal, a propukl tedy v pláč a táhl jako divý, aby se co nejdříve přesvědčil, zda se přece jen nemýlí. Když však zbývalo podle jejich mínění už jen asi dvacet loket provazu, ucítili tíhu a nesmírně se zaradovali. Vytáhli provaz ještě asi o deset loket, a tu spatřili docela jasně dona Quijota a Sancho na něho hned volal z plna hrdla: „Pěkně vás vítám, milostivý a drahý pane můj, jaká radost, že jste se nám ve zdraví vrátil! Už jsme si myslili, že si tam někde pod zemí chcete založit rodinu.“ Ale don Quijote ani nemukl, a když ho vytáhli nadobro, viděli, že má oči zavřené, jako by tvrdě spal. Položili ho tedy na zem a odvázali z něho provaz, ale ani při tom se neprobudil. I obraceli ho z boku na bok a pohybovali a třásli jím tolik, že se za dlouhou chvíli přece jen zponenáhla vzpamatoval a už zíval a pro- tahoval se, jako by se probouzel z těžkého a hlubokého spánku. Díval se také užaslým zrakem kolem sebe a nakonec řekl: „Bůh vám to odpusť, moji milí! Vytrhli jste mě z nejpříjemnějšího a nejblaženějšího života a nejkrásnějšího vidění, že ještě nikdy nikdo neměl před očima něco podobného a nic takového nezažil. Věru, teď jsem
poznal až k jádru, že všechny radosti tohoto života pominou jako pouhý sen a stín a uvadnou jako polní květ. Ó nešťastný Montesine! Ó Duran- darte na smrt zraněný! Ach ty nebohá Belermo! Ó lkající Guadiano a vy, neštěstím stíhané dcery Ruideřiny, které prozrazujete svými vodami, kolik slz vyteklo z vašich krásných očí!“ Napjatě naslouchali licenciátův bratranec i Sancho slovům dona Qui- jota, který hovořil tak zkormouceně, jako by mu při každém z nich srdce žalem pukalo. A pak ho poprosili, aby jim to všechno lépe vysvětlil a řekl jim už konečně, co v onom pekle viděl. „Peklem to nazýváte?“ zvolal don Quijote. „Neměli byste takto mluvit o té propasti, neboť si nezaslouží takového jména, jak se hned dozvíte.“ Požádal je, aby mu dali něco k jídlu, protože snad ještě nikdy v životě neměl tak velký hlad. Rozprostřeli na svěží trávě mladíkův kobereček, vy- táhli zásoby z tlumoků, pěkně si všichni tři sedli a v družné shodě a srdečném přátelství posvačili a zároveň už také povečeřeli. A když potom ten svůj ubrus sklidili, řekl don Quijote de la Mancha: „Jen hezky seďte, synečkové, a ať vám neujde jediné moje slovo.“
760
761
Made with FlippingBook - Online magazine maker