jedné z oněch dam, aby opásala rytíře mečem, a ta si při tom počínala ve- lice nenuceně a s velkou zdrženlivostí, což nebylo málo, neboť měli dost co dělat, aby se při všech těch obřadech nerozesmáli na celé kolo. Ale hr- dinské kousky, které on předtím napáchal, dusily jim smích v hrdle. Když mu připínala meč, řekla ta ctná paní: „Kéž jste s pomocí boží nejšťastnějším rytířem na světě a kéž máte v bojích mnoho zdaru!“ Don Quijote se jí otázal, jak se jmenuje, aby prý věděl, komu má být do budoucna vděčen za prokázanou přízeň, neboť by se s ní rád podělil o slávu, kterou si vydobude silou své mocné paže. Odpověděla mu velice skromně, že se jmenuje Nožka a že je dcerou příštipkáře, který je původem z Toleda a přebývá nyní v jednom krámku na náměstí Sancha Bienaye, a nechť ji osud zanese kamkoli, vždy hodlá být panu rytíři k službám a bude jej považovat za svého pána. Don Quijote ji zase hned požádal, aby se jemu k vůli povýšila sama do stavu panského a zvala se nadále doña Nožka. Slíbila mu to a druhá mu zatím připjala ostruhu a rytíř s ní roz- mlouval skoro zrovna tak jako s tou první. Také se jí zeptal na jméno a odpověděla mu, že se jmenuje Větrná a je dcera počestného mlynáře z Antequery. Don Quijote ji též poprosil, aby pamatovala na tu doñu a zvala se doñou Větrnou, a znovu ji zahrnul nejrozmanitějšími sliby. Když byly obřady, jaké dosud nikdo nikdy neviděl, skončeny tak na- kvap a jako na obrátku, toužil už don Quijote jenom po tom, aby byl co nejdříve na koni a mohl vyjet vstříc dobrodružstvím. Hned tedy osedlal Rocinanta, vsedl na něj, a ve chvílích, kdy objímal na rozloučenou svého hostitele, děkoval mu za to milostivé pasování slovy tak podivnými, že by byla marná námaha chtít je po něm opakovat. A hospodský, jen aby ho už měl z krku, odpověděl na jeho výlevy neméně vzletně, i když mnohem stručněji, nežádal už ani peníze za nocleh a jídlo a nechal ho, aby si už spánembohem jel.
ještě, že zde na hradě není kaple, a není prý jí ani třeba k tomu, co ještě zbývá vykonat, vždyť celé pasování na rytíře, pokud jsou mu aspoň známy řádové obřady, spočívá především v úderu do zátylku a do ramene plo- chým mečem, a to lze udělat třeba i v širém poli. Stráž u zbraní má prý už za sebou, neboť stačí hlídat jen dvě hodiny a on již u nich pobyl aspoň čtyři. Don Quijote tomu všemu uvěřil a prohlásil, že ho rád ve všem upo- slechne, jen ať již obřad co nejrychleji vykoná; a kdyby prý byl takto napaden podruhé a byl již zatím pasován na rytíře, pak by v tomto hradě nenechal nikoho naživu kromě těch, nad nimiž by on držel ochrannou ruku. Pan kastelán tedy věděl, na čem je, a z obavy před novou výtržností přinesl raději hned knihu, kam zapisoval, kolik slámy a obroku vydal mez- kářům, a pak přistoupil s mladým čeledínem, který nesl kousek svíčky, a se dvěma výše zmíněnými pannami k donu Quijotovi a přikázal mu, aby poklekl. Potom četl ve svém manuálu, jako by odříkával nějakou mod- litbu, při čtení zvedl ruku a uštědřil donu Quijotovi silnou ránu do týla a přetáhl ho též ještě plochou jeho vlastního meče po zádech, přitom si stále něco brumlal pod nos, jako by se modlil. Když to vykonal, přikázal
46
47
Made with FlippingBook - Online magazine maker