mi přece, milostpane, když jsme teď spolu zadobře, jak a podle čeho jste poznal naši velitelku a paní? A mluvil-li jste s ní, co vám řekla a jak jste jí odpověděl?“ „Poznal jsem ji,“ odpověděl don Quijote, „podle toho, že měla na sobě zrovna takové šaty jako tehdy, když jsi mi ji ukázal. Promluvil jsem na ni, neodpověděla mi však, obrátila se ke mně zády a vzala do zaječích. Nebyla by ji dostihla ani střela! Chtěl jsem běžet za ní, a byl bych to také udělal, kdyby mi Montesinos neporadil, abych se tím raději zbytečně neunavoval, zvláště když se tak rychle blíží chvíle, kdy budu muset z propasti ven. Řekl mi také, že časem dostanu zprávu o tom, jakým způsobem by mohli být vysvobozeni ze zakletí on, Belerma, Durandarte a také všichni, kdo tam pod zemí prodlévají spolu s nimi. Ale ze všeho toho, co jsem tam viděl a zpozoroval, zarmoutilo mě nejvíc to, že právě tehdy, když mi Montesinos tyto věci povídal, přitočila se ke mně nepozorovaně jedna z družek ne- šťastné paní Dulciney a řekla mi s očima uslzenýma a hlasem tichým a rozechvělým: ,Moje paní Dulcinea z Tobosa Vaší Milosti ruce líbá a dává prosit, aby jí urozený pán vzkázal, jak se mu daří. A protože se právě octla ve velké tísni, prosí zároveň Vaši Milost co nejnaléhavěji, aby byla tak las- kava a ráčila jí půjčit na tuhle novou spodničku půl tuctu reálů, nebo mnoho-li Vaše Milost u sebe má. A slovo své na to dává, že vám ty peníze vrátí co nevidět.‘ Ten podivný vzkaz mě nadmíru překvapil, i podíval jsem se na ctihodného pana Montesina a otázal jsem se ho užasle: ,Což je, pane Montesine, možné, že by začarovaná šlechta trpěla nouzí?‘ ,Věřte mi, vzácný a urozený pane done Quijote,‘ odpověděl mi na to on, ,že nouze a nedostatek na všechny dveře klepe, kamkoli se vloudí, všechny lidi stíhá, ba ani ty ubohé zakleté neušetří. A když vás tedy paní Dulcinea z Tobosa žádá snažně o těch šest reálů a zástava není přece ledajaká, jen jí na ni ty peníze půjčte; beze vší pochyby se octla v tísni svrchované.‘ ,Zástavu ne- vezmu,‘ odpověděl jsem na to já, ,ale nemohu žel Bohu také dát, kolik by paní Dulcinea potřebovala, protože mám u sebe zrovna jen čtyři reály.‘ A hned jsem je, Sancho, té její služebné podal, víš, byly to ty peníze, které jsi mi nedávno vložil do kapsy, abych mohl cestou rozdávat almužny chu- dým, a řekl jsem jí: ,Vyřiďte, má milá, své paní, že mě její trampoty z duše rmoutí a že bych chtěl být bohatý jako Fugger, abych ji těch starostí zbavil. Povězte jí také, že mě nic netěší a ani těšit nemůže, dokud znovu nepo- hlédnu na její milou tvář a nebudu naslouchat jejím duchaplným řečem;
772
Made with FlippingBook - Online magazine maker