„Jdu si jen tak nalehko, protože je mi horko a též chudoba se mne spus- tit nechce. Nu a kam se ubírám? Rovnou na vojnu.“ „Chudoba že vás trápí?“ otázal se ho don Quijote. „Horko ovšem je a každý si rád udělá trochu pohodlí.“ „Pane,“ odvětil mladík, „v tomto ranečku mám aksamitové nohavice, jež patří k tomuto kabátku, a kdybych si je cestou unosil, nemohl bych se jimi pyšnit ve městě a nemám, zač bych si koupil nové. Nu a proto a též, abych se trochu osvěžil, jsem se takto oblékl. Jakmile najdu několik setnin pěchoty, která táboří necelých dvanáct mil odtud, dám se hned naverbovat a nějakou tu mulu už pro mne také budou mít, až pojedeme do přístavu Cartageny, kde máme vsednout na loď. Raději se dám na vojnu, kde bude mým nejvyšším velitelem a pánem sám král, než abych mařil čas v hlav- ním městě u nějakého šlechtice z Nemanic.“ „A to jste si v Madridu opravdu nic nevysloužil, mladý pane?“ zeptal se ho licenciátův bratranec. „Kdybych se byl dostal do služby k nějakému španělskému grandovi nebo nějaké význačné osobě,“ odpověděl mladík, „jistojistě bych z toho něco měl. U dobrých pánů přijde si člověk vždycky na své a leckdo byl včera ještě v čeledníku a dnes je z něho praporečník nebo kapitán, anebo má někde uloženo pěkných pár dukátů. Ale já chudák jsem vždy sloužil u nějakých vydřiduchů nebo přivandrovalců za trochu toho jídla a tak malý, ba ubohý plat, že když jsem si dal naškrobit límec, polovinu mzdy jsem na to musel obětovat. Byl by to opravdový zázrak, kdyby si panoš potýkající se s takovými dobrodinci ušetřil jediný poctivý troník.“ „Ale povězte mi, můj milý, prosím vás,“ otázal se don Quijote, „je vskutku možné, že jste si za ta léta nevysloužil ani nějakou tu livrej?“ „Dvě mi dali,“ odpovědělo páže, „ale jako vezmou tomu, kdo vystoupí z kláštera, než vykoná slib, mnišskou kutnu a vrátí mu jeho šaty, tak mi vždy strčili páni do ruky můj starý oděv, protože když se vraceli domů z hlavního města, kde si byli vždycky jen tak něco vyřídit, odňali nám li- vreje, které jsme museli nosit jen proto, abychom lidi oslňovali.“ „O, che spilorceria! jak říkají Italové,“ zvolal don Quijote. „Přes to všechno dopadlo to pro vás velice šťastně, když jste nakonec opustil hlavní město s úmyslem tak chvályhodným, vždyť není na světě nic čestnějšího ani užitečnějšího než sloužit především Bohu a potom králi, našemu pa- novníkovi, tomuto pak především na vojně a se zbraní v ruce, neboť tím
člověk dosáhne mnohem větší cti, ne-li již zrovna většího bohatství, než kdyby se oddal vědám, jak jsem už o tom nejednou hovořil; věda založila zajisté více dědičných panství nežli služba vojenská, ale ti, kdo se chápou zbraní, vynikají přece jenom něčím nad lidi učené, a rovnou vám povím, že především svým neobvyklým leskem, kterým předčí všechny ostatní. A zvlášť dobře si zapamatujte, co nyní řeknu, neboť vám to bude v trud- ných chvílích jen na prospěch a přinese zároveň i velkou úlevu. Nezatěžujte si mysl vidinami nehod, které by vás mohly stihnout, neboť nejhorší ze všeho je smrt, a když ta je dobrá, bývá vlastně tím nejlepším, co může člověka potkat. Otázali se jednou Julia Caesara, onoho vyni- kajícího císaře římského, která smrt je nejlepší. Odpověděl, že smrt ne- očekávaná a nepředvídaná, smrt náhlá; a ačkoli mluvil jako pohan, neznající pravého Boha, pověděl to docela správně a bez zbytečných obav. Co na tom, padnete-li hned v první srážce a šarvátce, zasažen dělovou koulí nebo při výbuchu nějakého podkopu? Nikdo se přece smrti ne- vyhne, a je tedy rázem po všem. A jak praví Terentius: Lépe je pohledět na vojína, který v bitvě padl, nežli na toho, kdo živ a zdráv z boje utíká, a dobrý voják se těší tím větší vážnosti, čím je poslušnější svých velitelů a všech, kdo mu mohou právem rozkazovat. Pamatujte si, synku, že když se někde objeví voják, má každý ucítit spíše střelný prach nežli rozličné voňavky, a zastihne-li vás v tom čestném povolání stáří, i kdybyste měl na těle jizvu vedle jizvy a byl všelijak zmrzačen nebo chromý, nepřekvapí vás vysoký věk alespoň jako muže bez cti, neboť tou budete zajisté tak zahrnut, že vás o ni nepřipraví ani chudoba. A ostatně to již dlouho nepotrvá a zařídí to u nás tak, aby bylo o staré a zmrzačené vojáky postaráno a pe- čováno; není přece správné, aby s nimi někdo stále nakládal jako s černochy, které někteří páni propouštějí na svobodu, když jsou už hodně staří a nemohou pracovat: vyhodí je z domu, prý už docela svobodné, ale učiní je otroky hladu, a z toho je může vysvobodit už jenom smrt. To je tak asi všechno, co jsem vám chtěl prozatím povědět. A teď si pěkně se- dněte za mne na mého koně a pojeďte s námi tamhle do hospody, kde spolu povečeříme. A zítra ráno se vydáte na další cestu a dej Bůh, aby vám ve světě štěstí co nejvíc přálo, vždyť si toho za svoje šlechetné úmysly věru zasloužíte.“ Panoš k němu na koníka přisednout nechtěl, ale pozvání na večeři rád přijal. A Sancho prý si tehdy zašeptal jen tak sám pro sebe: „Pán Bůh
780
781
Made with FlippingBook - Online magazine maker