„Kdyby mi don Quijote zaplatil aspoň něco za ty loutky, které mi tak po- tloukl, stačilo by mi to a Jeho Milost by ulehčila svému svědomí. Nikdo nedojde spásy, má-li něco cizího proti vůli majitelově a nechce mu to vrátit.“ „Tak jest,“ řekl na to don Quijote, „nemyslím však, mistře Pedro, že bych si byl přisvojil něco vašeho.“ „Jak to, že ne?“ odvětil mistr Pedro. „A kdo tedy zničil moje loutky, kdo rozmetal po tvrdé a holé zemi tyhle pozůstatky, ne-li nepřemožitelná síla vaší zdatné paže? A komu patřily ty postavičky, když ne mně? A nevy- dělával jsem si na živobytí jen skrze tato nebožátka?“ „Teď už vidím více než jasně,“ řekl na to don Quijote, „že jsem se věru nemýlil, kdykoli jsem pokládal za jisté, že čarodějové, kteří jsou mi neustále v patách, stavějí mi vždycky na oči věci v jejich pravé podobě, ale náhle je změní a přetvoří podle své vůle v něco docela jiného. Na svou rytířskou čest vám nyní, vzácní páni, kteří mi trpělivě nasloucháte, pravím a prohlašuji, že jsem považoval za svatou pravdu všechno, co se mi tu před očima ode- hrávalo, tedy že Melisanda je doopravdy Melisandou a don Gaiferos jejím chotěm, Marsilio vládcem Maurů a Karel Veliký skutečným císařem. Proto jsem vzplanul hněvem a udělal jsem to, co jste mě ztropit viděli, neboť jen proto, abych splnil svou povinnost potulného rytíře, přispěl jsem účinně ku pomoci prchajícím. A jestliže to nakonec dopadlo úplně jinak, nezavinil jsem to já, ale ony podlé bytosti, které mě ustavičně pronásledují. Nicméně, ač můj omyl není dítkem zlého úmyslu, odsuzuji sám sebe k náhradě škody. Ať tedy mistr Pedro uváží, kolik by asi chtěl za zničené figurky, a uvoluji se zaplatit mu hned za ně platnou a ryzí mincí kastilskou.“ „Neočekával jsem nic jiného,“ prohlásil mistr Pedro s hlubokou úklo- nou, „od tisíckrát osvědčené křesťanské poctivosti dona Quijota de la Mancha, záštity a mocného ochránce všeho utištěného a nouzí souženého tuláctva. A nechť pan hospodský a spolu s ním Sancho Panza jsou pro- středníky mezi Vaší Milostí a mnou, nechť jsou odhadci a sami povědí, jakou cenu mají — či vlastně měly — ty nadobro znetvořené loutky.“ Hospodský a Sancho Panza s tím souhlasili, i zvedl hned mistr Pedro ze země zaragozského krále Marsilia, ale bez hlavy, a řekl: „Uznáte zajisté, že tenhleten dokraloval, i domnívám se, jestliže proti tomu všemu nikdo nic nenamítá, že bych měl dostat za jeho konec, záhubu a skon půl páta reálu.“ „Přiřčeno,“ řekl don Quijote.
„A za tohoto, který byl rozťat od hlavy k patě,“ pokračoval mistr Pedro, a vzal do dlaní rozpolceného Karla Velikého, „mohl bych právem žádat pět a čtvrt reálu.“ „To není málo,“ řekl na to Sancho. „Ani přespříliš,“ namítl hospodský, „a tak to tedy nějak porovnáme a vyplatíme mu pět reálů.“ „Vyplaťte mu celých pět a čtvrt,“ řekl na to don Quijote, „při odhado- vání tak velké škody nezáleží přece na několika tronících. Ať si však mistr Pedro pospíší, už je čas k večeři a začínám mít tak trochu hlad.“ „Za tuto loutku,“ pokračoval mistr Pedro, „která nemá nos a přišla také o jedno oko, totiž za krásnou paní Melisandu, požaduji — a zajisté, že plným právem — dva reály a dvanáct maravedíků.“ „To by v tom byl sám čert,“ zvolal don Quijote, „kdyby nebyla Meli- sanda i se svým chotěm aspoň u hranic francouzských. Vždyť kůň, na
800
801
Made with FlippingBook - Online magazine maker