kterém prchali, není-li to jen pouhé zdání, neběžel, ale rovnou letěl! Ne- vnucujte mi tedy žádnou kočku v pytli a neukazujte mi tu jakousi beznosou Melisandu, když si ta jedině pravá, nepřišlo-li jim něco do toho, dávno pěkně v klidu hoví po boku svého chotě ve Francii. Dej Bůh kaž- dému, což jeho jest, i držme se bez postranních úmyslů, pane mistře Pedro, cesty jedině pravé. A teď už pokračujte.“ Mistr Pedro, který viděl, že don Quijote zase blouzní a vrací se k svým utkvělým myšlenkám, bál se, aby mu snad rytíř nevyklouzl, a řekl: „Není to patrně Melisanda, ale některá z jejích komorných, a když mi tedy dáte šedesát maravedíků, budu spokojen a nedostanu za ni věru málo.“ Odhadl takto postupně cenu mnoha jiných rozbitých loutek, oba roz- hodčí snížili potom celkový obnos k úplné spokojenosti dohadujících se stran a dělalo to nakonec čtyřicet a tři čtvrtě reálu. Sancho vyplatil ihned ty peníze a mistr Pedro žádal navíc ještě dva reály odškodného za to, že bude muset s námahou chytat opičku. „Dej mu je, Sancho,“ řekl na to don Quijote, „aby měl, až si posedí v hospodě, třeba ještě jednu a pořádnou! I dvě stě reálů vyplatil bych jako odměnu tomu, kdo by mi mohl podat nepochybnou zprávu o tom, že jsou paní Melisanda a don Gaiferos již ve Francii v kruhu svých drahých.“ „Nejlépe by nám to jistě pověděla moje opička,“ řekl mistr Pedro, „ale tu by teď nechytil ani sám čert z pekla. Má mě však ráda a také hlad ji myslím donutí k tomu, aby mě už dnes v noci vyhledala. Zítra je ostatně také boží den, a tak se my dva jistě nějak najdeme.“ Krátce a dobře, bouřka vyvolaná tím loutkovým divadélkem se zpo- nenáhla utišila a všichni povečeřeli v klidu a míru svorně pospolu na útraty dona Quijota, který byl vskutku neobyčejně štědrý. Muž s těmi píkami a halapartnami odešel už před východem slunce, a když se rozednilo, přišli dát donu Quijotovi sbohem licenciátův bratra- nec a panoš, neboť první se chystal domů, druhý do světa, a na tuto cestu mu don Quijote přispěl dvanácti reály. Mistr Pedro se nechtěl zaplétat do velkých řečí s donem Quijotem, kterého velmi dobře znal, i vstal též před svítáním, posbíral pozůstatky svého divadélka, vzal s sebou svoji opičku a vydal se také za dobrodružstvím. Hospodský, který dona Quijota neznal, nemohl se dost vynadivit jak jeho bláznivým kouskům, tak jeho štědrosti. Nakonec mu ještě Sancho na rozkaz svého pána všechno řádně zaplatil a kolem osmé hodiny ranní se oba s hospodským a hostincem rozloučili
a jeli dále. A my je necháme, ať si prozatím jedou silnicí, abychom mohli vyprávět o jiných věcech, nezbytných k objasnění této znamenité historie.
804
805
Made with FlippingBook - Online magazine maker