o potulné rytířstvo, anebo aspoň ten, kdo první vstoupil do služby k těm hlupákům, neboť moc chytří ti potulní rytíři jistě nebývali. Ty dnešní k nim ovšem nepočítám, těch si já docela vážím, protože jste přece jedním z nich, a vím už, milostpane, že by vám vaši chytrost a výřečnost i sám čert záviděl.“ „Vsadil bych se s vámi, Sancho, o cokoli,“ řekl don Quijote, „že když teď mluvíte stále dokola a nikdo vám v tom nebrání, nikde vás už nezabolí ani kůstka. Jen si tedy pěkně mluvte a povězte, co jen vás napadne a co vám slina na jazyk přinese. Jestliže vás při tom opravdu přestanou údy bolet, vyslechnu klidně všechny vaše opovážlivosti, při kterých mi běhá po těle mráz. A toužíte-li opravdu po tom, abyste se co nejdříve vrátil k ženě a dětem, Bůh uchovej, abych vás tu snad zdržoval! Máte u sebe moje peníze, vypočítejte si, jak dlouho je tomu, co jsme se vydali na tuto třetí výpravu, uvažte, kolik byste tak asi mohl a měl vydělat za měsíc, a vy- plaťte si potom mzdu sám.“ „Když jsem sloužil,“ odvětil Sancho, „u Tomáše Carrasca, otce bakaláře Samsona Carrasca, kterého Vaše Milost dobře zná, dávali mi za měsíc dva dukáty, a měl jsem to ovšem i se stravou. Kolik bych si však mohl vydělat u vás, milostpane, to věru nevím, ačkoli už docela dobře vím, že má zbroj- noš rytíře potulného mnohem víc trápení nežli čeledín, neboť když sloužíme někde u sedláka, máme sice od rána do večera plné ruce práce, ale zato večer, i kdyby nejhůř bylo, dají nám přece jen dost teplého jídla a člověk spí aspoň v posteli, a v té jsem si neodpočinul od té chvíle, co vám, milostivý pane, sloužím. Kromě těch několika málo dní u dona Diega de Miranda a těch lahůdek, které jsem vylovil z hrnců Camacho- vých, a nepočítám-li, jak dobře jsem si pojedl, popil a pospal onehdy u Basilia, spával jsem jinak neustále pod širým nebem, na tvrdé zemi, vy- staven, jak se říkává, dešti a nepohodě a živil jsem se kousky sýra a suchými kůrkami, a když jsem se něčeho napil, tedy jen vody z potoka nebo odkudsi ze studánky, jestli jsme ovšem v těch pustinách, kudy spolu putujeme, přece jen nakonec nějakou objevili.“ „Uznávám,“ řekl na to don Quijote, „že mluvíš, Sancho, jen podle pravdy… Nu a o kolik byste asi tak chtěl víc, než jste míval u Tomáše Car- rasca?“ „Já si myslím,“ odvětil Sancho, „že kdyby mi Vaše Milost přidala aspoň dva reály měsíčně, mohl bych už být opravdu spokojen. To by se ovšem
816
Made with FlippingBook - Online magazine maker