týkalo jenom mzdy za moji práci. Ale když jste mi dal tehdy své slovo a slí- bil mi, že mě brzy učiníte vladařem některého ostrova, patřilo by se věru, kdyby mi bylo přidáno šest reálů za každý prošlý měsíc, tedy dohromady třicet reálů.“ „Nuže dobrá,“ odpověděl don Quijote. „Před pětadvaceti dny jsme vy- jeli z domova. Vypočítejte si tedy nyní, Sancho, podle té mzdy, kterou jste si sám určil, přesně svůj díl a vyplaťte si, jak jsem už řekl, vlastní rukou, co vám doopravdy dlužím.“ „Tisíc láter!“ zvolal Sancho. „Takhle by dovedl, milostpane, každý po- čítat. Za ten slíbený ostrov musím přece dostat svoje peníze od toho dne, kdy jste mi dal své slovo, až do této chvíle.“ „A kolik tak asi času, Sancho, uplynulo od té doby, kdy jsem vám onen ostrov přislíbil?“ otázal se ho don Quijote. „Neklame-li mě paměť,“ odpověděl Sancho, „je tomu už jistě aspoň dvacet let nebo snad o tři dny méně.“ Don Quijote se silně pleskl do čela, od srdce se rozesmál a potom řekl: „Jezdil jsem v horách Sierry Moreny a vůbec na těch našich výpravách nanejvýš dva měsíce, a ty mi tu, Sancho, tvrdíš, že jsem ti přislíbil ostrov někdy před dvaceti lety? Vidím už, že bys chtěl, aby všechny moje peníze, které u sebe máš, padly na tvoji mzdu. A jestliže je tomu tak, bažíš-li po nich tolik, dělej, jako by už byly tvoje, a dobře se za ně poměj, protože ra- ději zůstanu desetkrát sám a bez troníku, nežli bych se mořil s tak věrolomným zbrojnošem. Pověz mi však ještě, ty rušiteli zbrojnošských přikázání potulného rytířstva, zda jsi už někdy viděl nebo četl, že by se začal zbrojnoš potulného rytíře dohadovat se svým pánem: ,Tolik a tolik mi dáte měsíčně za to, že vám věrně sloužím?‘ Vydej se, vydej, ty jeden lotře, křivopřísežníku a netvore — ano, z každého máš jakoby něco! —, vydej se, pravím, na to mare magnum románů rytířských, a zjistíš-li snad, že některý zbrojnoš řekl, nebo si aspoň pomyslel, cos mi před chvílí řekl do očí ty, na čelo mi to dýkou napiš a třeba mi to ještě i několikrát na tvář prsty otiskni. A teď popadni pěkně šediváka za uzdu či ohlávku a vrať se jen domů, protože už se mnou nepojedeš ani o krok dále. Za denní chléb ses mi odsloužil černým nevděkem! Jak jsem jen mohl zahrnout sliby ta- kového služebníka! Ach, muži, který se podobáš spíše němé tváři nežli člověku! Rozcházíš se se mnou právě teď, když jsem se chtěl o tebe postarat tak, že by tě všichni navzdory tvé ženě nazývali vždycky jen Jasností? Nyní
ode mne odcházíš, když jsem pojal pevný a nezvratný úmysl, že z tebe udělám vladaře nad nejkrásnějším ostrovem na světě? Ano, ano, dobře jsi to kdysi řekl: kdo by krmil medem… a tak dále. A jak už vidím, jsi učiněný osel, a oslem vždycky budeš, oslem zůstaneš do nejdelší smrti, neboť teď opravdu věřím, že dříve udeří tvoje poslední hodinka, než si uvědomíš a pochopíš, že jsi jen takové boží hovádko.“ Zatímco don Quijote chrlil ze sebe tyto urážky, díval se na něho San- cho chvílemi upřeně a nakonec ho ty řeči tak dojaly, že mu slzy vyhrkly do očí a odvětil hlasem slabým a žalostným: „Uznávám, pane můj, že k tomu, abych se stal pravým oslem, chybí mi už jenom oháňka. Kdybyste mi ji snad chtěl, milostpane, pěkně přivázat, neřeknu, na mou věru, že mi nepatří, a budu vám sloužit jako ten tahoun do nejdelší smrti. Odpusťte mi, pane milý, a slitujte se nad mou prázdnou hlavou a uvažte, že jsem se nikde ničemu nenaučil, a mluvím-li páté přes deváté, je to jen taková slaboduchost a nic zlého tím nikdy nemyslím. Kdo zhřešil a činí pokání, toho už Bůh vždycky ochrání.“ „To by byl, Sancho, učiněný zázrak, kdybys tu a tam nevpletl do řeči nějaké to drobné přísloví. Nuže dobrá, odpouštím ti, jestliže se ovšem po- lepšíš a nebudeš-li už od nynějška tolik dbát jen svého prospěchu. Hleď, abys ušlechtileji smýšlel, a vzmuž se a čekej trpělivěji na splnění mých slibů, neboť se můžeš dočkat svého, dřív než se naděješ.“ Sancho odpověděl, že tak učiní a že se vzchopí, i kdyby jej síly užuž opouštěly. Zatím už vjeli do háje. A don Quijote si lehl ke kořenům jilmu a San- cho zrovna pod buk, protože ani jilmům a bukům, ani jiným stromům nelze přece ulehnout u nohou. Sancha čekaly trudné hodiny, neboť ho za nočního chladu rány ještě více bolely. Don Quijote prožil noc v obvyklých myšlenkách a vzpomínkách. Ale jejich víčka se nakonec přece jen přimkla, a když se oba trochu prospali, vydali se za svítání na cestu směrem k bře- hům slavného Ebra. A co se jim přihodilo tam, dozvíte se v kapitole příští.
818
819
Made with FlippingBook - Online magazine maker