KAPITOLA XXIX
o pamětihodném dobrodružství s očarovaným člunem A držíce se přímé cesty — nebo i cestou necestou —, za dva dny poté, co opustili háj, dospěli don Quijote a Sancho k řece Ebru a don Quijote na ni hleděl s velkým zalíbením, neboť zde všechno, její břehy, klidně plynoucí průzračná voda i hojnost tekutého křišťálu, lahodily jeho zraku do té míry, že při té radostné podí- vané jedna rozkochaná myšlenka stíhala druhou. Zvláště se však vracel v duchu k tomu, co spatřil nedávno v jeskyni Montesinově, a třebaže mu opička mistra Pedra pověděla, že to bylo jenom zpolovice pravda a z druhé poloviny pouhý klam, zhlížel se v těch příhodách spíše jako v ryzí pravdě, kdežto Sancho považoval právě naopak všechny ty věci za holou lež. Za- tímco takto jel a přemítal, spočinuly jeho oči znenadání na malém člunu bez vesel a jakékoli jiné lodní výstroje, který byl přivázán ke stromu na břehu. Don Quijote se rozhlédl na všechny strany, nikoho však nespatřil. I seskočil tedy bez otálení z Rocinanta a přikázal Sanchovi, aby také slezl z osla a aby obě zvířata přivázal co nejpevněji, bok po boku, ke kmeni to- polu či snad vrby blízko u řeky. Sancho se ho otázal, co znamená tohle sesedání a čeho chce dosáhnout tím připoutáním. „Věz, můj milý Sancho,“ odpověděl don Quijote, „že tamhleta loďka mě volá a vyzývá, a to tak důtklivě, že ani jinak nemůže být, abych do ní ihned vstoupil a chvátal na pomoc nějakému rytíři nebo jiné významné a těžce zkoušené osobě, která se patrně právě octla v nouzi nejvyšší. Ano, je to úplně stejné jako v rytířských románech a u všech těch čarodějů, kteří se v nich objevují a svoje kouzla provádějí. Kdykoli se totiž někdo z rytířů octne v úzkých a může jej vysvobodit už jenom jiný rytíř, i kdyby byl ten druhý vzdálen od toho prvního dva nebo tři tisíce mil, někdy ještě i mnohem víc, uchvátí ho čarodějové do oblaku nebo mu sešlou bárku, do které ten rytíř vstoupí, a okamžik nekmitl, a už jej přenesou vzduchem nebo po moři, kam se jim zlíbí a kde je třeba jeho pomoci. A ta loďka, Sancho, čeká tamhle také jen a jen proto! A je to do té míry pravda, jako že je právě bílý den, a nežli mine, přivaž jen dobře vedle sebe osla a Rocinanta a pak nechť nás už oba vede ruka Páně. Vstoupím
821
Made with FlippingBook - Online magazine maker