Potom otřepal prsty a opláchl si ruku ve vodě, po které loďka klouzala pomalu uprostřed proudu, nejsouc unášena tajnou mocí nebo nějakým neviditelným čarodějem, ale právě jen tím mírným tokem řeky, plynoucí v tu chvíli tiše a klidně. Vtom uviděli na řece několik velkých vodních mlýnů. Sotvaže je don Quijote spatřil, zvolal na Sancha hlasem velikým: „Vidíš? Právě před námi se zvedá, ó druhu můj, město, zámek či pev- nost, kde v poutech úpí nějaký strádající rytíř, anebo snad královna, infantka nebo zmučená princezna, a já jsem jejich vyvolený zachránce!“ „O jakých čerchmantských městech, zámcích či pevnostech to mluvíte, vzácný a milostivý pane?“ otázal se ho Sancho. „Copak opravdu nevidíte, že jsou to obyčejné vodní mlýny, kde se mele obilí?“ „Mlč, Sancho,“ řekl don Quijote. „Nejsou to vodní mlýny, i když se jim snad ty zámky podobají. Povídal jsem ti bůhvíkolikrát, že se působe- ním kouzel všechny věci prapodivně mění a přetvářejí. Netvrdím, že se jejich účinkem skutečně promění v něco naprosto jiného, ale vždycky to tak aspoň vypadá, jak jsme se na vlastní oči přesvědčili, když pozbyla své pravé podoby Dulcinea, jediné útočiště všech mých nadějí.“ Nyní už strhoval loďku proud, i nesla se teď po řece mnohem rychleji než dřív. Když viděla mlynářská chasa člun, který hnala voda přímo ke kolům, do rozdivočelých vln, vybíhali rychle jeden za druhým s dlouhými bidly, aby bárku zadrželi, a protože byli celí pomoučení a tváře i šaty měli docela bílé, vypadali opravdu jako strašidla. „Čerchmanti jedni!“ křičeli z plna hrdla od mlýna na ty ve člunu. „Kam to jedete? Copak vás život omrzel? Proč to děláte? Chcete se utopit? Chcete, aby vás ta kola na kusy roztrhala?“ „Zda jsem ti, Sancho, neříkal,“ ozval se do toho don Quijote, „že jsme se octli tam, kde mám světu ukázat, čeho je schopna moje mocná paže? Pohleď, kolik zlosynů a lotrů se na mne hrne! Hleď, Sancho, jaký pluk příšer hodlá na mne uhodit, dívej se, jací odporní netvoři se nám poškle- bují…! Však hned uvidíte, zač je toho loket, zbojníci proklatí!“ A vztyčen v loďce, vyhrožoval těm ze mlýna a křičel na ně co nejhla- sitěji: „Chásko pekelná, ba stoďábelské úklady strojící, propusťte ihned na svobodu onu osobu, kterou proti její vůli v tom svém hradě či vězení v poutech držíte, propusťte ji, pravím, ať je vznešená, nebo prostá, ze stavu
linie, rovnoběžky, zvěrokruhy, ekliptiky, póly, slunovraty, ekvinokce, pla- nety, jakož i znamení, body a stupně, ze kterých se skládá sféra nebeská i zemská; kdybys tohle znal aspoň zčásti, věděl bys přesně, kolik rovno- běžek je již za námi, jaká znamení jsme už spatřili, které hvězdy jsme viděli a která souhvězdí se nám užuž ztrácejí nad hlavou. A opakuji znova, aby ses ohmatal a dobře se prohledal, neboť jsem přesvědčen, že to bude, jako bys rukou jezdil po hladkém a čistém papíře.“ Sancho to tedy učinil, a jakmile zajela jeho ruka pěkně pomalounku a místo vedle místa až pod levé koleno, zvedl hlavu, zadíval se na svého pána a řekl: „Buď je to s tím zkoumáním holá lež, anebo nejsme, milostpane, tam, jak povídáte, a máme ještě hezkých pár mil před sebou.“ „Nu, co je?“ otázal se don Quijote. „Našels něco?“ „A ještě kolik!“ zvolal Sancho.
824
825
Made with FlippingBook - Online magazine maker