panského, nebo z rodu obyčejného! Jsem don Quijote de la Mancha, nazývaný také často Lví rytíř, a sama nebesa předurčila mne k tomu, abych šťastně dovršil toto dobrodružství!“ A jen s tím skončil, sáhl po meči a začal jím mávat na všechny strany div ne pod nosem té mlýnské chase. Ti ze mlýna ho sice slyšeli křičet, ne- rozuměli však jedinému z jeho pošetilých slov, i snažili se jenom zadržet svými bidly loďku, kterou proud užuž bral do prudkého víru mlýnského náhonu. Sancho padl na kolena a modlil se z celého srdce k nebesům, aby ho vysvobodila z toho strašného nebezpečí, což se také stalo skrze obratnost a hbitost chasníků ze mlýna, kteří se opřeli o člun těmi dlouhými holemi a zachytili jej. Ale i tak se člun nakonec převrhl a don Quijote a Sancho spadli do vody; donu Quijotovi se tentokrát vskutku hodilo, že uměl plavat jako ryba, těžká zbroj stáhla ho však přece jen dvakrát ke dnu, a kdyby jim nebyli přispěchali na pomoc mlynáři, kteří skočili do vody a vylovili je jako nějaké břímě, mohlo být pro ty dva ono místo osudnou Trójou. Když je tedy uložili na břeh celé promáčené, takže je nadlouho přešla žízeň, Sancho nakonec poklekl, sepjal ruce a s očima upřenýma k nebe- sům modlil se k Bohu dlouho a neobyčejně vroucně a prosil jej, aby ho v budoucnu chránil před opovážlivými choutkami a zásahy jeho pána. A tu najednou přiběhli rybáři, majitelé bárky, kterou mlýnská kola roz- bila na kusy, a když viděli, co z jejich člunu zbylo, vrhli se na Sancha, a jak ho svlékali, tak ho svlékali, a dotírali i na dona Quijota, aby jim zaplatil odškodné. On však mlynářům i rybářům odpověděl s náramným klidem, jako by se nebylo vůbec nic stalo, že jim tu loďku milerád zaplatí, nebu- dou-li oni klást žádné podmínky a propustí ihned na svobodu osobu či osoby v onom hradě uvězněné. „O jakých osobách a o jakém zámku to tu vlastně mluvíš, člověče po- matená?“ osopil se na něho jeden z těch ze mlýna. „Snad bys nám nechtěl odvést někoho z mlečů, kteří sem vozí obilí?“ „Nechme toho!“ řekl si v duchu don Quijote. „Na poušti bych kázal, kdybych chtěl přimět domluvami tuto chátru, aby vykonala nějaký dobrý skutek. V tomto dobrodružství se patrně střetli dva mocní čarodějové, a co jeden učiní, druhý vzápětí zhatí. Jeden z nich mi seslal člun, druhý mě svrhl do vody. Dej Bůh, aby se to nějak urovnalo! Ten náš svět je skutečná pavu- čina navzájem se potírajících lstí a nástrah. Zde já už víc udělat nemohu!“
Potom se zadíval na mlýny a pokračoval nahlas: „Přátelé milí, ať už jste kdokoli, vy, kteří strádáte v kobkách tohoto vě- zení, odpusťte mi! Jsme už, já i vy, tak nešťastni, že vás nemohu vysvobodit z vašeho trápení. Toto dobrodružství je patrně určeno a vyhrazeno jinému rytíři.“ Sotva to dořekl, dohodl se s rybáři a dal jim za člun padesát reálů od- škodného, které Sancho proplatil s kyselou tváří. „Projedeme-li se takhle na člunu ještě jednou,“ bručel přitom, „bu- deme s penězi na dně.“ Rybáři i ti ze mlýna stáli celí udivení, hleděli na ony dvě postavy, které jako by se čímsi docela lišily od jiných lidí, a marně si lámali hlavu tím, co vlastně don Quijote míní svými proslovy a otázkami. Nakonec usoudili, že jde o dva blázny, obrátili se k nim zády, mlynáři se uchýlili do mlýnů a rybáři do svých chýší. A ke svým němým tvářím, s nimiž jako už nejed- nou hudli i dnes tak trochu stejnou, vrátili se potom také don Quijote a Sancho. Nu a takto tedy skončilo dobrodružství s očarovaným člunem.
826
827
Made with FlippingBook - Online magazine maker