Vévodkyně, jejíž šlechtický titul není však prozatím zjištěn, se ho pak ještě otázala: „Povězte mi, milý zbrojnoši, zda je vaším pánem vskutku ten, o němž vyšla tiskem kniha Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, onen, jehož srdci vládne jistá Dulcinea z Tobosa?“ „Inu ano, je to on,“ odpověděl Sancho, „a víte, dámo, ten zbrojnoš, který vystupuje nebo by měl vystupovat v té knize a jmenuje se Sancho Panza, to jsem já, jestliže mě ovšem nevyměnili v kolébce, totiž jestli to v tiskárně nějak nepopletli.“ „Z toho všeho mám opravdu velkou radost,“ řekla na to vévodkyně. „A teď už jeďte, brachu Panzo, a vyřiďte svému pánovi, že ho co nejsrdeč- něji uvítám a mileráda přijmu na svém panství a že by mě nic na světě tak nepotěšilo jako to, že budeme mít takového hosta.“ S touto nadmíru laskavou odpovědí vrátil se ovšem Sancho k svému pánovi nanejvýš rozradován a hned mu pověděl, co ta dáma vzkazuje, a vychvaloval ovšem do nebe svým prostým venkovským způsobem její neobyčejnou krásu, velkou roztomilost a vybrané způsoby. Don Quijote se pyšně nadnesl v sedle, vzepřel se pevně v třmenech, uvedl do pořádku hledí, pobídl ze vší síly Rocinanta a už se hnal s okázalou nenuceností zlí- bat ruce paní vévodkyni, která mezitím dala přivolat vévodu, svého manžela, a mohla mu ještě ve spěchu povědět, s jakým vzkazem k ní don Quijote poslal před chvílí Sancha Panzu. A protože oba četli první část této historie, a znali tedy podivné vrtochy dona Quijota, očekávali ho ne- smírně potěšeni a v hloubi duše toužili užuž jej poznat. Měli již mezi sebou ujednáno, že se podřídí jeho náladám a přitakají mu na cokoli, krátce a dobře, že se k němu budou chovat po tu dobu, kterou u nich prodlí, jako k potulnému rytíři a dodrží také všechny ceremonie obvyklé v rytířských románech, které oba tak často a tak rádi čítávali. Vtom přijel don Quijote se zdviženým hledím, dal pokynem najevo, že hodlá sesednout z Rocinanta, a Sancho se rychle chystal podržet mu třmen; když však slézal ze svého šediváka, zapletla se mu naneštěstí noha do provazu oslího sedla tak podivně, že se z toho ne a ne vymotat: ba po- pravdě řečeno, zůstal viset hlavou dolů a dotýkal se hrudí a ústy země. Don Quijote nebyl zvyklý sesedat z koně, aniž mu někdo přidržel třmen, domníval se tedy také nyní, že se ho už Sancho ujal jako obvykle, a se- smýkl se naráz celým tělem a strhl přitom i Rocinantovo sedlo, které bylo
830
Made with FlippingBook - Online magazine maker