špatně připevněno, a spadl na zem i s ním, za což se ovšem notně hanbil; do horoucích pekel posílal brumlavými slovy Sancha, který měl stále ještě nohu v kličce. Vévoda přikázal svým lovcům, aby přispěli ku pomoci rytíři i zbrojnošovi, a ti hned zvedli dona Quijota, zhmožděného ještě od toho pádu. Don Quijote se však přece jenom jakžtakž doklopýtal k vznešené dvojici a užuž se chystal před ní pokleknout, vévoda mu to však nechtěl za nic na světě dovolit, sám seskočil vzápětí z koně, objal dona Quijota a řekl mu: „Ani nevíte, jak mě mrzí, pane rytíři Smutné podoby, že první krok, který učinila Vaše Milost na mém panství, byl zjevně tak nešťastný. Ale nedbalost zbrojnošů zaviní často i horší věci.“ „Jestliže jsem přitom spatřil vás, mocný vévodo,“ odpověděl don Qui- jote, „nelze přece mluvit o neštěstí, vždyť i kdybych se byl zřítil až na dno propasti, bylo by mě odtamtud vysvobodilo a vyneslo blaho, které jsem zakusil při pohledu na vás! Můj zbrojnoš — Bůh jej zatrať — dovede lépe popouštět uzdu jazyku, zatouží-li po potměšilostech, nežli pořádně utáh- nout a připevnit sedlo, aby řádně drželo. Ať už však jakkoli, na zemi nebo vstoje, pěšky či na koni, jsem vždy k službám vám a též i paní vévodkyni, důstojností oplývající choti vaší, ale též opravdové královně krásy a svrchované kněžně roztomilosti.“ „Jen pomaloučku, milý pane done Quijote de la Mancha,“ řekl na to vévoda. „Kde je vládkyní i mnou tak ctěná slovutná Dulcinea z Tobosa, nesluší se zahrnovat chválami jiné krasavice.“ Sancho se už zatím přece jen vymotal z toho pouta a postával blízko nich, i předešel v té chvíli svého pána a ujal se slova místo něho: „Z duše by lhal, kdo by řekl, že paní Dulcinea není doopravdy krásná. Jenže: myslivec ještě nic neví, a zajíc hupky hup z křoví…! Slyšel jsem ne- jednou, že to, co lidé nazývají přírodou, je jako hrnčíř, který umí dělat džbánky z jílu, nu a kdo dovede udělat jeden takový džbán, udělá stejně dobře dva nebo tři a třeba i sto džbánů. Pravím to proto, že si moje vzácná paní, totiž vaše urozená choť, na mou věru v ničem nezadá s mou velitel- kou Dulcineou z Tobosa.“ Don Quijote se obrátil k vévodkyni a řekl: „Nechť Vaše Výsost vezme laskavě na vědomí, že žádný potulný rytíř na světě neměl ještě zbrojnoše tak umluveného a přitom žertovného, jako je ten můj, a on sám vám už jistě dosvědčí pravdivost těchto mých slov,
832
Made with FlippingBook - Online magazine maker