ti páni služebníci nemodlí — tedy bezmála vždycky —, užívají svého vol- ného času hlavně k tomu, aby nás pomlouvali. Ti by na nás vyhrabali každou maličkost a naši dobrou pověst by nejraději nadobro pohřbili. Na galéry je tak poslat! I kdyby se jim to však stokrát nelíbilo, ze světa kvůli nim nepůjdeme a neopustíme šlechtické domy, ačkoli v nich často hladem umíráme a halíme po způsobu jeptišek černým šatem svá těla, leckdy ještě i docela svěží, jako když někdo zastírá a ukrývá v den procesí kobercem smetiště. Ach, kdybych já tak směla a kdyby k tomu nyní byla vhodná chvíle, věru, že bych přesvědčila nejen všechny přítomné, ale kohokoli, že není ctnosti, kterou neoplývá řádná dueña.“ „Myslím,“ řekla na to vévodkyně, „že moje milá doña Rodríguezová má pravdu, ano, svatou pravdu. Musí však přece jenom počkat a ujmout se slova někdy jindy, aby obhájila sebe i komorné a ze lži usvědčila ne- pěkné domněnky onoho zlomyslného lékárníka a z kořene vyvrátila špatné mínění, které v hloubi srdce chová náš slovutný Sancho Panza.“ „Od té chvíle, kdy se mě zmocnila ta vladařská horečka,“ odvětil San- cho, „netrpím už těmi zbrojnošskými neduhy a kozla starého se starám o nějaké komorné.“ Jejich rozhovor by se však byl přece jen dále točil kolem těch žen a ko- mornictví, tu se však náhle rozezněly znova bubny jako pištcův doprovod, a všem hned svitlo, že se blíží dueña Usoužená. Vévodkyně se otázala svého chotě, zda by ji neměli jít přivítat, když je to hraběnka a vznešená dáma. „Je to hraběnka,“ zasáhl do toho Sancho, než mohl odpovědět vévoda, „i slušelo by se, kdyby ji šly Vaše Výsosti uvítat na sám práh, ale je to také komorná od hlavy k patě, a myslím tedy, pane vévodo, že byste neměli kvůli ní udělat zbytečně ani krok.“ „A proč se do toho vlastně mícháš, Sancho?“ řekl don Quijote. „Proč se do toho míchám?“ odpověděl Sancho. „Ale jenom proto, že se do toho mohu plést, vždyť jsem zbrojnoš, který se naučil pravidlům vy- braného chování ve škole Vaší Milosti, a vy jste přece nejzdvořilejší a nejlépe vychovaný rytíř ze všeho dvořanstva. A co se slušnosti týče, člo- věk prý nemá kartou příliš skrblit, ale ukvapit se také hned nemusí. Krátce a dobře: Moudrému napověz…“ „Tak je to, jak Sancho praví,“ řekl vévoda. „Nejdříve si tu hraběnku dobře prohlédneme a z jejího vzhledu už pak poznáme, jakou zdvořilost je jí třeba prokazovat.“
Vtom už přicházeli bubeníci a pištec jako poprvé. A tím končí autor tuto krátkou kapitolu a ihned začíná další, kde roz- víjí totéž dobrodružství, zajisté jedno z nejpozoruhodnějších v celé této historii.
890
891
Made with FlippingBook - Online magazine maker