– chráněn dobře štítem, kopí maje přichystáno – vyrazil vpřed plným tryskem a zaútočil na nejbližší mlýn. Vedl ránu přímo do křídla, a vtom jím vítr zatočil tak divoce, že bylo kopí hned na kusy a strhlo s sebou i koně a jezdce, který se hned válel všecek pohmožděn v širém poli. San- cho spěchal pánovi ku pomoci, jak jen osel stačil, a když už byl u něho, viděl, že se rytíř nemůže ani hnout: tak prudce padl na zem i s Rocinan- tem. „Pomoz Pánbůh!“ zvolal Sancho. „Copak jsem vám, milostpane, hned neříkal, abyste si rozmyslel, co děláte? Že to jsou jenom větrné mlýny, a kdo by to nepoznal, tomu že se v hlavě taky nějak točí?“ „Mlč, můj milý Sancho!“ řekl mu don Quijote. „Vždyť přece bojování je víc než cokoli jiného změna za změnou. A pak si též myslím, a je to jistě pravda, že čaroděj Frestón, víš, ten, co mi uloupil světnici s knihami, pro- měnil právě ty obry ve větrné mlýny, aby mě připravil o slávu z vítězství; tak on mě totiž nenávidí. Ale jeho zlomocná kouzla nezmohou nakonec proti mému dobrému meči zhola nic!“ „Aby Pánbůh dal,“ odvětil Sancho Panza. A potom pomohl pánovi na nohy a vysadil ho na Rocinanta, který byl též jako rozlámaný. A rozprávějíce o tom, co zažili, brali se dále k prů- smyku Lápice, protože don Quijote tvrdil, že se jim tam jistojistě naskytnou mnohá a rozmanitá dobrodružství, neboť poutníci prý tamtudy zrovna proudí. Rmoutilo ho však převelice, že už nemá kopí, a svěřil se s tím trápením svému zbrojnoši: „Četl jsem jednou, jak si právě vzpomínám, že jeden španělský rytíř jménem Diego Pérez z Vargasu, když se mu v boji zlomil meč, urval z dubu těžkou větev, ba vlastně kmen, a tak se tím kyjem toho dne mužně oháněl a tolik Maurů pobil, že mu již zůstala přezdívka Mlatec, i byli pak on i jeho potomci od onoho dne zváni Vargasové z Mlatu. Vyprávěl jsem ti o tom proto, že také já chci z prvního dubu nebo buku, který se mi na- mane, urvat takovou silnou větev, jakou měl, jak se domnívám, tehdy on, a hodlám s ní vykonat takové činy, že se budeš pokládat za šťastného, že ti bylo dopřáno uvidět je na vlastní oči a být svědkem skutků málem ne- uvěřitelných.“ „Jsme v rukou Páně,“ řekl Sancho. „Rád vám to, milostpane, doslova věřím. Ale narovnejte se přece trochu, sedíte nějak nakřivo, jistě jste po- hmožděn od toho pádu.“
L’ Ère atomique
73
Made with FlippingBook - Online magazine maker