KAPITOLA XXXIX
nadělení, ale že don Clavijo půjde k vikáři a požádá o ruku princezny Antonomasie a vytasí se s listinou, kterou se infantka zavázala, že se stane jeho chotí. Sama jsem jim to prohlášení sestavila, a ani Samson nebyl by mohl zbortit, co na pevných základech vybudoval tehdy můj důvtip. Roz- hodnuto — vykonáno. Vikář si prohlédl onu listinu, vyzpovídal infantku, moji paní, ta se hned ke všemu přiznala, i kázal, aby byl onen dokument uložen u jednoho nadmíru počestného dvorního sudího…“ Vtom ji přerušil Sancho a řekl: „I v Candayi jsou tedy dvorští soudci a básníci a seguidilly! Na mou duši, všude na světě to patrně chodí stejně! Ale pospěšte si trochu, milos- tivá Trojvlečková, je dost pozdě, a život bych snad obětoval, jen abych se užuž dozvěděl, jak ta dlouhatánská historie skončí.“ „Zajisté že tak učiním,“ odpověděla hraběnka.
v níž Trojvlečková dále vypravuje svoji ohromující a pamětihodnou historii V évodkyně si přímo pochutnávala na každém slově, které San- cho pronesl, ale don Quijote byl jako na trní. Nakonec přikázal Sanchovi, aby mlčel, a Usoužená pokračovala v svém vyprávění těmito slovy: „Otázky a odpovědi jen jen pršely, a když infantka trvala na svém a ne- ustoupila od svého prohlášení, ani je nijak nezměnila, rozhodl vikář ve prospěch dona Clavija a přisoudil mu princeznu za zákonitou manželku. Královnu doñu Maguncii, matku Antonomasiinu, to tak rozhněvalo, že jsme ji za tři dny pochovali.“ „Patrně z toho umřela, že ano?“ otázal se Sancho. „To je jasné,“ odpověděl Trojfaldík, „neboť v Candayi pohřbívají ne- božtíky, nikoli ty, kdo jsou naživu.“ „Nejednou se stalo, pane zbrojnoši,“ namítl Sancho, „že někdo om- dlel a lidé ho pochovali v domnění, že je mrtev, a myslím si vám, že královna Maguncia neměla tehdy umírat, ale jenom padnout do mdlob, protože dokud je někdo živ, všechno se dá ještě napravit, a princeznin poklesek nebyl zase tak hrozný, aby se paní královna musela z toho hned utrápit. Kdyby se byla její slečna dcera provdala za nějakého pa- noše nebo jiného služebníka, což prý, jak jsem slyšel, udělalo už mnoho vznešených dam, bylo by to zašmodrcháno k nerozuzlení; ale když si vybrala za muže toho vskutku znamenitého a tak vynikajícího rytíře, o kterém tu padlo před chvílí tolik pochvalných slov, pak je sice svatá pravda, že udělala hloupost, ale ne tak velkou, jak si snad někdo myslí. Podle zásad mého pána, který je právě přítomen a jistě mi dosvědčí, že to tak říkává: Z lidí učených mohou se stát přes noc biskupové a z ry- tířů, a hlavně z těch potulných, zase jako na obrtlíku králové a císa- řové.“ „Máš pravdu, Sancho,“ řekl don Quijote, „vždyť má-li potulný rytíř v životě alespoň za troník štěstí, má stále jakoby na dosah stát se zčista- jasna největším pánem na světě. Nechť však už paní Usoužená laskavě
900
901
Made with FlippingBook - Online magazine maker