„Nicméně se k němu přidružíte, můj dobrý Sancho, bude-li třeba,“ řekla vévodkyně, „neboť vás o to požádají osoby vznešené. Nedopustíte přece, aby pro vaši zbytečnou bázeň zůstaly tváře těchto dam tak zarostlé, že hrůza pohledět.“ „Tak už i vy na mě zostra?“ odpověděl Sancho. „Kdyby aspoň člověk měl vykonat ten milosrdný skutek pro nějaké panny, které žijí jako jep- tišky, anebo pro děvčátka z klášterní školy, to by už leccos snesl. Ale trápit se jenom proto, aby zbavil vousů kdovíjaké komorné? Hrom uhoď do ta- kového díla! Raději bych je viděl bradaté od největší do nejmenší a od nejupejpavější po tu, která nenadělá s ničím mnoho cavyků.“ „Jste, Sancho, s dueñami nějak nadobro rozkmotřen,“ řekla vévod- kyně, „a řídíte se až přespříliš názorem toho toledského lékárníka. Nemáte však, věřte mi, pravdu, neboť jsou v mém domě komorné, které by bylo možno dát za příklad všem dueñám, jako třeba tuhle doña Rodríguezová, o které věru nelze jinak mluvit.“ „I kdyby mě Vaše Excelence třeba nechválila, co na tom,“ odvětila dueña. „Bůh nejlépe do všeho vidí, a ať už jsme my komorné dobré, nebo špatné, bradaté, či bez vousu, přišly jsme na svět z lůna mateřského zrovna tak jako jiné ženy. A když už nás Bůh sem na svět poslal, ví zajisté nejlépe on sám, proč tak učinil, a utíkám se především do náručí jeho milosrden- ství a neprosím se o nic kohokoli, ať už má vousy takové nebo makové.“ „Nuže, paní Rodríguezová,“ řekl don Quijote, „i vy, paní Trojvlečková a všechny ostatní, doufám, že nebesa shlédnou milostivě na vaše trápení,
dosti síly, abyste se mohl stát ští- tem a ochráncem potupeného a zdeptaného cechu všemožných dueñí, stavu nenáviděného apa- tykáři, pomlouvaného zbrojno- ši a podváděného na každém kroku pážaty! Čert aby vzal ženu zpozdilou, která v květu mládí nevstoupila raději do kláštera, ale stala se dueñou! Běda, tisíckrát běda nám dueñám! I kdybychom totiž pocházely po meči rovnou od Hektora Trojského, neoslovily by nás naše paní, třeba by jim za to slibovali hory doly, nikdy jinak nežli obyčejným ,vy‘, nikoli ,mi- lostivá dueño‘. Ty pak, ó mocný Malambruno, který se sice obíráš čarodějnictvím, ale co jednou slí- bíš, vždycky dodržíš, pošli nám už nesrovnatelného Dřevočepa Rychlonohého, aby byl učiněn konec našemu neštěstí. Kdyby tak přišla velká vedra a my ne- byly do té doby o bradu kratší, ach, ach, raději bychom se žalem neviděly!“ Trojvlečková to řekla tak pro- cítěně, že dojala k slzám všechny přítomné, ba i Sancho se z toho málem rozplakal a pevně si umí- nil v hloubi srdce, že se vydá se svým pánem třeba i na konec světa, jestliže je to nezbytné k tomu, aby z oněch ctihodných lící zmizelo to prapodivné rouno.
a Sancho učiní zajisté, co mu poručím. Jen aby zde už byl Dřevočep Rychlonohý a kéž bych se už tak mohl utkat s Malam- brunem! Vím, že by žádná břitva na světě, milostivé dámy, nesjela do vašich vousů tak rychle, jako by oddělil můj meč od těla Malambrunovu hlavu. Bůh sice strpí na světě bytosti zlé, ale nikoli navždycky.“ „Ach!“ vydralo se z hrdla Usoužené. „Kéž všechny hvězdy nebeských výšin shlédnou, ó chrabrý rytíři, láskyplnýma očima na Vaši Vznešenost, kéž vám do- přejí zdaru a vdechnou vašemu duchu
908
909
Made with FlippingBook - Online magazine maker