KAPITOLA XLI o tom, jak se objevil Dřevočep Rychlonohý a jak skončilo to zdlouhavé dobrodružství M ezitím se docela setmělo, a zároveň se tedy přiblížila chvíle, kdy se měl jejich očím ukázat slavný kůň Dřevočep Rych- lonohý. Don Quijote byl už nad tím zpožděním celý rozmrzelý, neboť soudil, že když jej obr Malambruno do zahrady neposílá, pak že není on, don Quijote, rytířem, kterému je vy- hrazeno ono dobrodružství, anebo že si snad Malambruno netroufá utkat se s ním v souboji. Tu však vstoupili do zahrady čtyři divoši, přiodění ze- leným břečťanem, a nesli na ramenou velkého dřevěného koně. Postavili ho na zem a jeden z nich řekl: „Ať vsedne na tento stroj rytíř, který má k tomu dost odvahy.“ „Nikam si nesednu,“ ozval se Sancho, „protože k tomu jednak nemám dost odvahy, a nejsem přece také žádný rytíř.“ A divoch pokračoval hned takto: „Za jezdcem ať usedne jeho zbrojnoš, má-li jakého, a nechť jen má rytíř plnou důvěru v Malambruna, neboť k úrazu může přijít jen skrze svůj vlastní meč, jinak se nemusí obávat žádné jiné zbraně ani jakékoli prorady. A stačí otočit čepem na šíji a kůň je už zanese vzduchem tam, kde je očekává Malambruno. Aby však nedostali závrať v té velké výši nad oblaky, musejí mít zavázané oči, dokud kůň nezačne řehtat, což bude zna- mením, že jsou u cíle.“ Po těchto slovech se obrátili zády k Dřevočepovi a vznešenými kroky odešli tam, odkud před chvílí přišli. I zahleděla se Usoužená na koně a řekla donu Quijotovi div že ne se slzami v očích: „Chrabrý rytíři, Malambruno dodržel svůj slib. Kůň stojí před námi, vousy nám rostou dál. Ve jménu každé z nás, ve jménu každičkého chloup- ku, který nám hyzdí tvář, zapřísaháme tě nyní, abys nás oholil a vousu zbavil, vždyť k tomu postačí, vsedneš-li se svým zbrojnošem na koně a vy- dáš se na tu vaši neobvyklou cestu, která bude zajisté korunována zdarem.“ „Udělám to, hraběnko Trojvlečková, velmi rád a s největší ochotou a nebudu si už ani s sebou brát sedlovou podušku, ba nepřipnu si ani os-
truhy, abych se tím zbytečně nezdržoval, neboť z té duše toužím, paní, abych spatřil vás i všechny tyhlety komorné s lící vousů zbavenou a heb- kou.“ „Ale já,“ řekl Sancho, „já to neudělám ani s nevrlou tváří, ani co nej- ochotněji, protože já to vůbec neudělám. A je-li k tomu oholení opravdu třeba toho, abych vsedl dozadu na toho koně, jen ať si můj pán pěkně najde jiného zdrojnoše, který by ho na té cestě doprovázel, a tyto dámy jiný způsob, jak by si vyhladily líc, nejsem přece žádný čarodějník a nemám chuť létat vzduchem jako oni. A co by si pak o mně pomyslili ti z ostrova, kdyby se jim doneslo k sluchu, že se jejich pan guvernér projíždí tam, kde ve výši vichry skučí? A ještě vám něco povím: do Candaye je odtud přes tři tisíce mil, a když se ten kůň unaví anebo se ten obr na nás dopálí, uplyne přinejmenším půl tuctu let, než se odtamtud zase vrátíme, a to se ostrovy propadnou zatím bůhvíkam a moji ostrované mě pošlou k šípku! Nadarmo se neříká: Pozdě seli, pýr sklízeli, a také: Když ti dávají kravičku, nepromeškej ani chviličku. A ať mi tedy brady těchto dam las- kavě prominou, protože svatému Petrovi je přece jenom nejlépe v Římě a mně zase — to jsem těmi slovy mínil — v tomto domě, kde mě všichni div na rukou nenosí a od jehož pána očekávám ono velké dobrodiní, že se totiž stanu přes noc vladařem.“ Vévoda na to odpověděl: „Příteli Sancho, ostrov, který jsem vám přislíbil, není pohyblivý ani pře- létavý: zapustil kořeny věru přehluboko, a namáhej se kdokoli sebevíc, ze země ho nevyrve a nikam nepřenese! A protože víte stejně dobře jako já, že když někdo někomu opatří úřad, zvlášť takhle něco vyššího, mívá z toho sám vždycky tajný zisk, ať už větší, nebo menší, chci jako úplatek za to vla- dařství, abyste spolu se svým pánem donem Quijotem podstoupil a slavně dovršil toto pamětihodné dobrodružství. A nechť už se vrátíte na Dřevo- čepovi tak rychle, jak lze právem očekávat od jeho neobyčejné hbitosti, anebo vás přiměje nepříznivý osud k tomu, abyste se vydal na zpáteční cestu pěšky a ubíral se jako poutník od hostince k hostinci a od krčmy ke krčmě, ať už se, opakuji, vrátíte sem k nám kdykoli a jakkoli, najdete svůj ostrov tam, kde je dnes, a obyvatelé ostrova přijmou vás vždycky stejně rádi za vladaře a také já vám zachovám navždycky svoji přízeň. A nezapo- chybujte, pane Sancho, ani na chvíli o pravdivosti mých slov, neboť byste tím urážel a znevažoval moji touhu vyjít vám co nejvíce vstříc.“
910
911
Made with FlippingBook - Online magazine maker