Clavijo, jakož i královna Antonomasia nabyli opět své dřívější podoby. Jakmile zbrojnošské sebezbičování zaznamená poslední rány, nebude se už bílá holubice muset obávat sokolů, či spíše mladých supů šířících puch morový, kteří ji pronásledují, a spočine na hrudi svého sladce vrka- jícího holoubka. Tak to rozsoudil Merlín, arcičaroděj všech černokněžníků.“ Když si don Quijote přečetl nápis na pergamenu, věděl hned, kolik uhodilo a že jde o odčarování jeho Dulciney, i vzdával tedy v hloubi srdce svého nebesům díky za to, že dopřála, aby vykonal tak rekovný čin a sko- rem bez nebezpečí navrátil jemnou pleť oněm ctihodným dueñám, které se však poděly bůhvíkam, a zamířil k místům, kde vévoda a vévodkyně leželi dosud ve mdlobách, vzal hned vévodu za ruku a řekl mu: „Vzhůru, pane milý, jen žádný strach, nic se nebojte, nikdo vám ne- ublíží! Dobrodružství šťastně skončilo, všichni vyvázli bez úrazu, jak je na první pohled patrno z nápisu tam na tom dřevci.“ Vévoda sebou pohnul a probíral se pomalu, pomalounku, jako by se probouzel z těžkého sna, a stejně si potom počínala paní vévodkyně a všichni, kolik jich v zahradě na zemi spočívalo, a jeden vedle druhého tvářili se tak vyjeveně a užasle, že by byl leckdo uvěřil, že doopravdy pro- žívají to, co dovedli v žertu tak dovedně předstírat. Vévoda se tvářil, jako by ještě ani dobře neviděl na oči, a když nakonec slova na pergamenu přece jen rozluštil, vrhl se ihned s otevřenou náručí vstříc donu Quijotovi, objímal ho a prohlašoval přitom, že je nejznamenitější rytíř, jakého svět vůbec kdy poznal. Sancho se stále jen ohlížel po Usoužené, neboť se chtěl na vlastní oči přesvědčit, jak vypadá bez těch vousů a zda je bez nich opravdu tak pěkná, jak bylo možno soudit z její křepké postavy; řekli mu však, že když se hořící Dřevočep zřítil z výše dolů sem do zahrady, zmizela hraběnka Trojvlečková s celou družinou dueñí, ale v obličeji už hladce vy- holené, a že neměly na líci vskutku ani chmýříčka. Potom se paní vévodkyně otázala Sancha, co se mu na té dlouhé cestě přihodilo. Sancho jí na to odpověděl takto: „Jen si, vzácná paní, představte, že mi můj pán najednou povídá: ,Kde nyní letíme, oheň panuje,‘ a já to i cítil. Chtěl jsem si tedy poodhrnout šátek z očí, když jsem však poprosil pána o dovolení, abych to směl učinit, řekl mi, že to udělat nesmím. Ale mnou vždycky tak trochu šije zvědavost, a když mi někdo v něčem brání a něco zakazuje, pudí mě to proťukat si
918
Made with FlippingBook - Online magazine maker