,Mějte všechny věci, jako byste je ani neměli;‘ a to nazývají být chudý du- chem. Ty však, chudobo druhá, vždyť o tobě zde mluvím: proč si vybíjíš zlobu spíše na šlechticích a lidech srdce šlechetného nežli na ostatních? Proč je nutíš všelijak zastírat díry na střevících? Proč je doháníš k tomu, aby měli na kabátci jeden knoflík hedvábný, druhý žíněný a třetí skleněný? Proč musejí věčně nosit límce jenom do záhybů skládané, nikoli pěkně nažehlené a doširoka otevřené?“ (Z toho hned vysvítá, jak dlouho je již užíváno škrobu a otevřených límců.) „Běda urozenému muži,“ pokračoval pak dále Ben Enheli, „onomu, který si hraje na velkého a zamkne se vždycky na klíč, sní nakvap několik drobtů jídla, ale nosí se pak venku jako páv a ohání se pokrytecky párát- kem, ačkoli se nesytí pokrmy, po kterých by si takto musel čistit zuby! Chudák je, věřte mi, ten, koho lze urazit už i pohledem, neboť chodí svě- tem a myslí si neustále, že je vidět na míli daleko příštipek na střevíci, propocený klobouk, odřený plášť a hlad v žaludku.“ Tyhlety známé věci vytonuly při pohledu na ona popuštěná oka v mysli i donu Quijotovi, pookřál však, když si všiml, že Sancho nechal na zámku pár cestovních bot, a hned si v duchu řekl, že si je zítra obuje. Nakonec ulehl zadumán a zkormoucen, jednak proto, že mu chyběl Sancho, jednak i pro ty nešťastné, nadobro zkažené punčochy, které by byl milerád spravil třeba i hedvábím jiné barvy, což bývá snad nejzřetelnějším znamením bídy, jaké může šlechtic nastavit lidskému zraku za svého nekonečného nuzování. Zhasil svíce; bylo však dosud horko, i nemohl usnout; vstal tedy z lože a pootevřel zamřížované okno, jež vedlo do zahrady, a zároveň se dotkly jeho sluchu jakési zvuky a uvědomil si, že někdo v zahradě chodí a mluví. A už tedy pozorně naslouchal. Hlasy hovořících zazněly silněji, takže uslyšel tato slova: „Nenuť mě, Emerencie má, abych zpívala, vždyť dobře víš, že od chvíle, kdy k nám na zámek přišel ten cizinec a moje oči na něm utkvěly, jako bych už ani neuměla zpívat, ale jen slzy prolévat. A víš ostatně zrovna tak dobře jako já, že má naše paní vévodkyně spaní lehké, nikoli hluboké. Ne- chtěla bych ani za všechny poklady světa, aby nás tu zastihla. A i kdyby snad spala tvrdým spánkem a neprobudila se, nadarmo by se nesl do noci můj zpěv, spí-li pevně a neprobírá-li se ze sna, aby mi naslouchal, ten nový Aeneas, který přišel sem do našich končin zajisté jen a jen proto, aby se mi vysmál a pokořil mě!“
940
Made with FlippingBook - Online magazine maker