Krátce a dobře, do mé dcerušky se zamiloval syn jednoho velice bo- hatého sedláka, který hospodaří ve vsi patřící našemu vévodovi nedaleko. Ti dva se bůhsámvíjak seznámili a onen selský hoch připravil pod slibem manželství moji dceru o poctivost, ale teď nechce dodržet dané slovo. A můj pán vévoda, ačkoli o tom moc dobře ví, protože jsem si mu ne jed- nou, ale mnohokrát na to stěžovala a prosila ho, aby tomu mladému sedlákovi přikázal vzít si moji dceru za ženu, hraje si na hluchého a nikdy mě vlastně ani nechce připustit k slovu. A to jenom proto, že svůdcův otec je tak bohatý a půjčuje vévodovi často peníze a někdy se za něho i zaručí, když už je dluhů příliš mnoho, takže si ho náš pán nechce pohněvat, natož způsobit mu velké nepříjemnosti. Přála bych si tedy z celého srdce, mi- lostivý a vzácný pane můj, abyste se té věci ujal sám a napravil tuto křivdu buď domluvami, nebo se zbraní v ruce, neboť se o vás všude na zámku povídá, že prý se Vaše Milost ráčila narodit, aby křivdy zahlazovala, jakož i všelikému bezpráví přítrž činila a nad lidmi nebohými ochrannou ruku držela. Zamyslete se, milostivý pane, nad mládím mé dcery, polosiroty, její vrozenou ušlechtilostí a všemi dobrými vlastnostmi, o kterých jsem vám toho tolik napovídala. Jako je Bůh nade mnou a při mém svědomí, nesahá žádná z dívek, které tu na zámku paní vévodkyni slouží, té mé dce- rušce ani po kotníky, zvlášť komorná jménem Altisidora, ačkoli ji všichni považují za nejobratnější a nejhezčí, nemůže být vůbec stavěna po bok mé dceři a věčně za ní bude pokulhávat dobré dvě míle daleko. Proč bych vám nyní, Milosti, rovnou neřekla, že opravdu není všechno zlato, co se třpytí; vždyť například zrovna tahle Altisidora vyniká spíše velkou do- mýšlivostí než opravdovou krásou a není vám ani za mák skromná, ale rozpustilá ažaž. Ba co víc, i s jejím zdravotním stavem to nebude úplně v pořádku, neboť je jí tak cítit z úst, že je opravdu těžko chvíli vedle ní vy- držet. A dokonce vám paní vévodkyně… Ach, o tom raději ani muk, nadarmo se neříká, že i stěny mají uši.“ „Proboha vás prosím, doño Rodríguezová, povězte mi, co je paní vé- vodkyni,“ otázal se don Quijote. „Když jste na to šel s takovou,“ odvětila dueña, „musím vám tedy přece jen povědět, jak se věci mají. Pravda, že jste si, milostivý pane done Qui- jote, hned všiml velké krásy paní vévodkyně, pleti jejího obličeje, která člověku div div že nepřipomene vyleštěný a třpytící se meč, těch jejích lící, které jsou jako krev a mléko a jasnější snad nežli slunce a měsíc
980
Made with FlippingBook - Online magazine maker