potom v cestě k průsmyku Lápice, kam dojeli kolem třetí hodiny po po- ledni. „Zde, Sancho, milý brachu,“ zvolal don Quijote, sotva jej uviděl, „zde se budeme moci v takzvaných dobrodružstvích přímo koupat. Měj však na paměti, že i kdybys mě viděl v nejhroznějším nebezpečí, nesmíš se cho- pit meče na moji obranu, ledaže bys viděl, jak se na mne vrhá lůza a sprostá chasa, neboť pak mi můžeš přispěchat ku pomoci. Půjde-li však o rytíře, není ti vůbec dovoleno ani rytířskými řády připuštěno pomáhat mi, dokud nebudeš sám pasován na rytíře.“ „Buďte si, Milosti, jist,“ odpověděl Sancho, „že vás na slovo upo- slechnu, a to tím spíše, že jsem z jádra mírné povahy a vyhýbám se, jak jen mohu, svárům a půtkám. Ale na mou duchu, kdyby někdo sáhl na mne, nedbal bych už příliš těch vašich zákonů, neboť Bůh i lidé dovolují, aby se bránil, kdo je napaden.“ „To nepopírám,“ řekl don Quijote. „Ale kdybys měl před sebou rytíře a chtěl mi proti nim pomáhat, musíš svou přirozenou prudkost držet na uzdě.“ „Dám si na to pozor,“ odvětil Sancho. „A budu se řídit tím vaším při- kázáním, jako že neděle světím.“ A jak spolu rozprávěli, objevili se před nimi na cestě dva mniši z řádu svatého Benedikta na velbloudech; těm se totiž věru podobali jejich nad- obyčej urostlí mezci. Mniši měli na očích brýle proti prachu a nad hlavou slunečníky. Za nimi jel kočár, doprovázený čtyřmi pěti jezdci a dvěma pě- šími mezkáři. V kočáře seděla, jak se později ukázalo, jedna biskajská dáma, která měla namířeno do Sevilly, kde už na ni čekal její choť, pově- řený vysokým úřadem v zámořských državách. Benediktýni nepatřili k družině, ačkoli jeli touž cestou. Sotva je don Quijote spatřil, řekl svému zbrojnoši: „Buď se mýlím, nebo jedeme rovnou do nejskvělejšího dobrodružství, jaké se kdy na světě událo, neboť tamhlety černé postavy jsou patrně nějací černokněžníci a unášejí v tom kočáře nějakou princeznu. A já se musím postavit proti bezpráví, seč jsou mé síly.“ „To dopadne ještě hůř než s těmi větrnými mlýny,“ řekl Sancho. „Jen se na ně, pane můj, dobře podívejte, vždyť to jsou dva mniši benediktýni a v tom kočáře jedou nějací cestující. Říkám vám ne jednou, ale hned ra- ději dvakrát, abyste se do ničeho nehnal, ať vás ďábel neoklame.“
„Pravdu máš,“ odpověděl don Quijote, „a nenaříkám-li si na bolest, tedy jen proto, že potulným rytířům není dovoleno stěžovat si na jakkoli těžkou ránu, i kdyby jim z ní vylézaly útroby.“ „Když je tomu tak, nemám nic proti tomu,“ odvětil Sancho, „ale ví Bůh, že bych byl moc rád, kdybyste si naříkal, sotva by vás něco zabolelo. O sobě vám raději hned povím, že budu naříkat, i když půjde o sebemenší bolest, ledaže by si také zbrojnoši potulných rytířů nesměli na nic stěžovat zrovna jako jejich páni.“ Don Quijote se musil zasmát prostoduchosti svého zbrojnoše a ujistil ho, že si může docela klidně postěžovat, kdy a jak se mu zachce, ať už z hloubi duše, nebo jen tak zbůhdarma, protože v řádech rytířských nikdy nečetl, že by tohle bylo zbrojnošům zapovězeno. A tu mu Sancho připom- něl, že už je čas k jídlu. Don Quijote odpověděl, že se mu ještě jíst nechce, on však aby pojedl, kdy se mu zlíbí. Sancho se tedy s jeho svolením uve- lebil na svém oslu co nejpohodlněji, a již vytahoval z tlumoku, co si na cestu vzal, jel a jedl za zády svého pána pěkně pomaloučku a chvílemi si zavdal z vinného měchu s takovou chutí, že by mu byl mohl závidět nej- zmlsanější hostinský z Malagy. A zatímco se takto loudal a šetřil si doušky, vykouřilo se mu nadobro z hlavy, co všechno mu nasliboval jeho pán, a považoval již také to hledání dobrodružství, třeba i nejnebezpečnějších, spíše za sladký odpočinek než za námahu. Na noc se pak utábořili pod stromy a don Quijote ulomil z jednoho z nich suchou větev, která se téměř hodila za kopí, a nasadil na ni bodec z toho svého rozlámaného. Po celou noc pak don Quijote oka nezam- houřil a stále jen vzpomínal na svou paní Dulcineu, aby napodobil, o čem čítával ve svých knihách, kde také rytíři prožili v lesích a pusti- nách mnohou bezesnou noc v ustavičných vzpomínkách na svoji vyvolenou. Jinak se choval Sancho Panza. Ten si totiž dobře naplnil žaludek, a nikoli snad vodou cikorkovou, a spal tedy jako zabitý až do bílého rána; a kdyby na něho nezavolal jeho pán, nebyly by ho pro- budily ani sluneční paprsky, které mu svítily rovnou do tváře, ani trylky ptactva jásavě a v celých hejnech vítajícího příchod nového dne. Sotva Sancho vstal, přivinul k sobě vinný měch a viděl, že je jaksi splasklejší než večer předtím, i zkormoutilo se jeho srdce, neboť tušil, že jej teď tak hned nenaplní. Don Quijote nechtěl ani posnídat, neboť, jak už řečeno, ten se sytil spíše svými blahými vzpomínkami. Pokračovali
74
75
Made with FlippingBook - Online magazine maker