jak se někdy říkává. Potom ucítila nebohá dueña, že ji kdosi popadl oběma rukama za hrdlo tak silně, že nemohla ani zachroptět, a někdo jiný jí naráz a bez jediného slůvka vyhrnul sukně a začal ji vyplácet, patrně trepkou, ale tak, že byla věru k politování; a don Quijote s ní také vskutku cítil, ne- hnul se však z lože, vždyť vůbec nevěděl, co to asi je, i ležel pěkně potichu jako myška, ba chvílemi se tak trochu bál, aby se krupobití toho výprasku a poprasku nepřiblížilo nakonec také k němu. A nestrachoval se nadarmo; jakmile totiž mlčící katani vyčastovali dueñu, která se neodvážila ani píp- nout, obořili se na dona Quijota, zachumlaného do přikrývky i do prostěradla, vytáhli jej z jeho skrýše a začali ho štípat, kde se jen dalo, tak silně, že mu nezbylo nic jiného, než aby se bránil pěstmi, a při tom všem vládlo podivuhodné mlčení. Potyčka trvala skorem půl hodiny. Potom ty přízraky vyklouzly z kom- naty, doña Rodríguezová si shrnula sukně a s velkým nářkem nad tím neštěstím, které ji stihlo, vytratila se také z pokoje, nepromluvila však již vůbec na dona Quijota, jenž nakonec osaměl, všecek poštípán, pokryt modřinami a zamyšlen, ba zadumán, a my ho tam nyní necháme, ať si jen pěkně láme hlavu a ptá se znovu a znovu, kterýpak zrůdný čaroděj mu takto zahrál. To ovšem vyjde najevo až později; teď už však opravdu mu- síme za Sanchem Panzou, neboť k němu se opět naklánějí vážky této historie.
dohromady, a oné křepkosti, s jakou si vždy vykračuje, ba spíše se tak po- hrdavě nad zemí nadnáší, že by mohla, jak se všichni domnívají, zdraví plnýma rukama rozdávat? Nuže, milostivý pane, jen si představte, že za tohle všechno může děkovat především Bohu a pak dvěma umělým neži- tům. Na každé noze má jeden a jimi odtékají všechny špatné šťávy, kterými prý podle zdání lékařů přímo překypuje.“ „Svatá Panno Maria!“ zvolal don Quijote. „Copak je vskutku možné, že by si paní vévodkyně dávala takto podivně pouštět žilou? Nevěřil bych tomu, ani kdyby mi to třeba povídali mniši bosáci! Když mi to však s váž- nou tváří říká ctihodná dueña Rodríguezová, pak je to jistě pravda. Ale z podobných nežitů, zvlášť když jsou tam, jak jste pravila, neprýští doza- jista žádný mok tělesný, ale tekutá ambra. A nyní už opravdu věřím, že ty umělé rány na těle lidském upevňují zdraví.“ Sotva vyřkl don Quijote tuto větu, dveře jeho ložnice se pod mocným úderem rozletěly dokořán a doña Rodríguezová se toho zarachocení tak lekla, že jí hned vypadla svíce z ruky a v pokoji bylo hned tma jako v pytli,
982
983
Made with FlippingBook - Online magazine maker