„Nevím, Sancho, o čem tu stále mluvíš,“ řekl Ricote, „ale je to, myslím, všechno jen takové plané povídání. Komu by tak bylo byť jen ve snu na- padlo svěřit nějaké ostrovy a vládu nad nimi právě tobě? Copak nelze potkat na každém kroku lidi, kteří by se hodili za vladaře lépe než ty? Nech už, Sancho, těch pošetilostí, vzpamatuj se a rozmysli si dobře, zda přece jenom nepůjdeš se mnou, jak jsem tě o to žádal, a nepomůžeš-li mi vyko- pat ten poklad, který jsem doma ukryl; je tam toho tolik, že bych to mohl nazvat pokladem, a věř mi, že ti dám dost, abys mohl být z toho dobře živ, což jsem ti už ostatně dříve řekl.“ „Už jsem ti, Ricote, jednou pověděl,“ odvětil Sancho, „že s tebou nepůjdu. Spokoj se tím, že o tom nikdy nikomu nepovím, a jdi jen spánembohem svou cestou dál a dopřej mi, abych to učinil také já. Vždyť přece: I peníz poctivý po letech zreziví, nekale získaný však pána za- hubí…“ „Nechci na tebe naléhat, Sancho,“ odvětil Ricote. „Ale pověz mi, byl jsi tehdy doma, když moje žena, moje dcera a švagr odjížděli ze vsi?“ „Zajisté,“ odpověděl Sancho, „a mohu ti o tom říct ještě něco: tvoje dcera byla toho dne tak krásná, že když z domu vyšla, celá ves se na ni přiběhla podívat a všichni říkali, že je to nejkrásnější stvoření na světě. Plakala a objímala všechny svoje družky a známé i každého, kdo se s ní přišel rozloučit, a prosila je, aby se za ni modlili k Bohu а k Panně Marii; a šlo jí to tak od srdce, že i mne rozplakala, ačkoli nemívám slzy zrovna na krajíčku. Na mou věru, že mnozí ji chtěli někam ukrýt anebo se pustit za nimi a unést ji; ale zadržel je strach, že by se tím činem postavili na odpor královskému rozkazu. A nejvíce se kolem ní točil a zamilovaně na ni hleděl především don Gregorio, ten mladý a bohatý prvorozený šlech- tický syn, kterého přece dobře znáš. Měl prý tvoji dceru velice rád a od té doby, co odešla, neviděly ho ve vsi lidské oči, a tak si všichni myslíme, že se vydal za ní, aby ji unesl, ale jinak už o tom nikdo nic neví.“ „Vždycky mě trápívalo zlé tušení,“ řekl na to Ricote, „že ten rytíř váš- nivě miluje moji dceru, ale spoléhal jsem na ctnost Ricotinu, a tak jsem si nedělal těžkou hlavu z toho, že ji má tolik rád. Jistě jsi už, Sancho, slyšel, že maurské ženy nezapřádají nikdy — anebo snad jen zřídka — milostné pletky s příslušníky starých křesťanských rodin; moji dceru to sice táhlo k mravu křesťanskému, jinak si však s nikým nic nezačínala a nedbala jistě ani na to nadbíhání majorátního pána.“
„Dej to Bůh,“ odvětil Sancho, „neboť by z toho pro ně nyní stejně nic dobrého nevzešlo. Ale teď mě už, můj milý Ricote, déle nezdržuj, chci dojet ještě dnes večer tam, kde nyní dlí můj pán don Quijote.“ „Bůh tě doprovázej, bratře Sancho! Moji druhové si už také protírají oči a je čas, abychom se i my vydali na další cestu.“ Potom se oba objali, Sancho vsedl na svého šediváka, Ricote se chopil poutnické hole a jeden se pustil tam a druhý jinam.
1034
1035
Made with FlippingBook - Online magazine maker