nabíledni jeho dobrá vůle i vděčnost, a není prý také třeba nových důkazů, vždyť kdekdo ví o jeho udatnosti, a to, co je o ní psáno v knize o jeho re- kovných činech, zajisté každému úplně dostačí; ale don Quijote provedl nakonec svou, nasedl totiž na Rocinanta, navlékl si na rámě štít, chopil se kopí a vyjel a stanul s koněm uprostřed královské silnice, která se táhla nedaleko od té pěkně zelené louky. Sancho se pustil za ním na šedivákovi s celou pastýřskou družinou, neboť všichni byli zvědavi, jak rytíř pochodí s oněmi zpupnými a neobvyklými projevy vděčnosti. A když tedy don Quijote (jak už víte) stanul s Rocinantem uprostřed královské silnice, rozbouřil vzápětí vzduch těmito slovy: „Slyšte mě, ó pocestní a poutníci, rytíři a také zbrojnoši, lidé pěší i koňmo jedoucí, vy, kteří se touto cestou ubíráte anebo tudy pojedete v těchto dvou následujících dnech! Potulný rytíř don Quijote de la Man- cha zde stanul a trvá na tom, že nade všechny krásy a zjemnělosti světa vysoko ční půvaby a ušlechtilé mravy, jimiž se zaskvívají víly přebývající na těchto lukách a v hloubi zdejších hájů, vyjímajíc ovšem Dulcineu z To- bosa, svrchovanou vládkyni mé duše. A kdo s tímhletím nesouhlasí, nechť se mi postaví čelem proti čelu, neboť zde ho očekávám!“ Dvakrát opakoval tuto výzvu, podvakrát se nedotkla sluchu žádného z těch, kdo jezdí světem za dobrodružstvím. Avšak osud, který mu vskutku přál vždy více, chtěl tomu, že se zakrátko objevil na silnici velký houf mužů na koních. Většinou třímali v ruce kopí, drželi se v tom shluku těsně u sebe a hnali se kupředu rychlým cvalem. Jakmile je pastýři uviděli, hned se obrátili a už utíkali, aby byli brzy co nejdále od silnice, neboť jim hned napadlo, že by se jinak mohli se zlou potázat. Jen don Quijote, rytíř se srdcem neohroženým, stál jako přibitý, zatímco se Sancho schoval za Ro- cinantův zadek jako za nějaký štít. Muži s píkami se přiblížili a jeden z nich, cválající v jejich čele, rozkři- čel se na dona Quijota jako divý: „Uhni z cesty, čerte ďáble, nebo tě ti býci na kusy roztrhají!“ „To tak, holoto!“ zvolal don Quijote. „Čerta starého si dělám z býků, i kdyby to byli býci nejdivočejší, ti, kterým skýtá na svých březích pastvu řeka Jarama. Doznejte, lotři, jako jeden muž, že je svatá pravda, co jsem vám tu do očí prohlásil, a ne-li, zkřížíme spolu zbraně!“ Honák neměl kdy odpovědět a don Quijote uhnout jim z cesty, i kdyby byl chtěl. Stádo divokých býků a mírných volků, kteří je vodívají, jakož
Don Quichotte
1066
Made with FlippingBook - Online magazine maker