KAPITOLA LIX
i mnoho honáků a čeledínů ženoucích je do ohrad osady, kde se měly na- zítří konat býčí zápasy, přihrnulo se totiž na dona Quijota, na Sancha, na Rocinanta i na šediváka, povalilo je na zem a div je neusmýkalo. Sancho byl všecek pohmožděn, don Quijote zděšen, šedivák pošlapán a Rocinante ovšem také nevyvázl se zdravou kůží. Ale nakonec všichni přece jen jakžtakž ze země vstali a don Quijote, i když přitom klopýtal a padal, rozběhl se hned za honáky a stádem a křičel z plna hrdla: „Stůjte, počkejte na mě, chásko ničemná! Jediný rytíř vás tu znovu vy- zývá na souboj a pranikterak se nepodobá těm, kteří na plná ústa říkají: ,Když nepřítel prchá, zlaté mosty mu postav!‘“ Kdepak by se však dali tímhle zadržet chvátající jezdci, těm naháněly jeho hrozby strach zrovna tak jako loňská bouřka. Únava zadržela nako- nec kroky dona Quijota a spíše rozzloben než vykonanou pomstou vzpružen sedl si na okraj cesty, kde čekal, až se k němu znova přidruží Sancho, Rocinante a šedivák. Když k němu konečně došli, pán a sluha vsedli na svá zvířata a nevrátili se už ani zpátky rozloučit se s onou do- mnělou či dovedně předstíranou Arkádií a jeli svou cestou dál, nikoli ovšem s radostí, ale s hanbou v duši.
kde se vypráví o prapodivné události, jež se přihodila donu Quijotovi a může být také považována za dobrodružství Z e všeho toho prachu a únavy, která padla na dona Quijota a Sancha Panzu po setkání s pramálo zdvořilými býky, vysvo- bodila je brzy jasná, průzračná studánka, kterou našli v krásně zeleném háji, kde nechali ti dva postižení, rytíř a jeho sluha, bez uzdy a bez ohlávky šediváka a Rocinanta a sedli si do trávy u onoho pramene. Sancho hned navštívil zásobárnu, totiž svoje vaky, a vytáhl z nich jí- délko, jak tomu vždycky říkával. Potom si vypláchl ústa, don Quijote si umyl tvář a po tomto osvěžení pookřáli ti dva zmalomyslnělí na duchu. Don Quijote však pro sám zármutek na jídlo nemyslel a Sancho zase ze samé uctivosti neodvažoval se dotknout pokrmů, které měl na dosah ruky, a stále jen čekal, kdy jeho pán zahájí tu hostinu. Ale když viděl, že se jeho myšlenky toulají bůhvíkde, že tak hned nevloží do úst první sousto chleba, neotevřel sice rty, aby promluvil, poslal však k šípku všechna pravidla sluš- nosti a začal házet do žaludku chléb a sýr, který měl po ruce. „Jenom pěkně jez, můj milý Sancho,“ řekl mu don Quijote, „udržuj se při životě, na kterém ti ve srovnání se mnou tolik záleží, a nech mě zemřít pod tíhou mých myšlenek a pod údery mých strastí. Já jsem se narodil, abych žil umíraje, a ty, abys jednou umřel pojídaje. A že nelžu, poznáš lehce, uvědomíš-li si, že já, o němž byla i kniha vydána, já, proslavený na bojištích, muž vybroušeného mravu, já, knížaty uctívaný a dívkami oble- tovaný, když jsem očekával palmové snítky vítězství, věnce vavřínové, triumfální oblouky, které jsem si zasloužil skrze své rekovné činy, dožil jsem se nakonec jen a jen toho, že jsem se dnes ráno octl pošlapán, poko- pán a pohmožděn pod kopyty těch odporných a nečistých zvířat. Toto pomyšlení mi zuby přimyká, čelisti ochromuje, ruce zmrtvuje a chuť k jídlu nadobro odnímá, i umřu ti tady, myslím, brzy hladem, což je zajisté smrt ze všech nejtrudnější.“ „To se tedy,“ řekl na to Sancho, aniž přestal žvýkat, „zády obrátíte k po- řekadlu, které praví: I do hrobu tmavého je lepší klást sytého. Já se aspoň,
Don Quichotte – detail
1069
Made with FlippingBook - Online magazine maker