tera, kde je jedna z jejích tet abatyší, a stráví zbytek života s chotěm jiným, který je nade všechny ostatní pro svoji nepomíjejícnost. Roque zahrnul slovy chvály její krásné rozhodnutí, nabídl Klaudii, že ji doprovodí tak daleko, jak jen si bude přát, a slíbil jí také, že bude bránit jejího otce před rodinou dona Vincence a před kýmkoli, kdo by snad chtěl na ně vztáhnout ruku. Klaudie odvětila, že si nepřeje, aby ji doprovázel, poděkovala mu však, jak nejlépe uměla, za všechnu jeho laskavost a dobrou vůli a rozlou- čila se s ním plačky. Sluhové dona Vincence odnesli nebožtíka a Roque se vrátil ke svým. Takto skončila láska Klaudie Jeronýmy. A je to něco tak divného, když osnovu její žalostné historie utkala nemilosrdnými prsty nepřemožitelná síla žárlivosti? Roque Guinart nalezl svoje ozbrojence tam, kam je poslal, a v jejich středu dona Quijota, který v té chvíli seděl na Rocinantovi, dělal jim ká- zání a snažil se je mermomocí přemluvit, aby zanechali onoho způsobu života, přinášejícího zkázu nejen duši, ale i tělu; protože to však byli vět- šinou Gaskoňci, chasa neotesaná a zkažená, nebrali si ta slova dona Quijota nijak zvlášť k srdci. Když Roque přijel, zeptal se ihned Sancha, zda už v pořádku dostal zpět všechny ty cenné věci a drobnosti, o které jeho lidé obrali šediváka. Sancho odpověděl, že ano, ale chybějí prý mu ještě tři čepce, které by však ani za tři bohatá města nevyměnil. „Co to motáš, brachu?“ zvolal jeden z přítomných. „Ty čepce mám totiž já, ale nedostal bych za ně ani tři reály.“ „Tak jest,“ řekl na to don Quijote, „jenže můj zbrojnoš si je vskutku cení tak vysoko, jak jste slyšeli, poněvadž mi je dala… nu, to sem už vlastně nepatří.“ Roque Guinart rozkázal onomu muži, aby ihned vrátil i to poslední; potom se loupežníci postavili na jeho povel do řady a jeden po druhém museli přinášet a na hromadu klást rozličné šatstvo, peníze a vůbec všechno, co jim padlo do rukou od posledního dělení; odhadl to jen tak od oka, přepočítal na peníze, co se rozdělit nedalo, a pamatoval potom rovným dílem na každého člena roty s takovou přesností a rozvahou, že učinil zadost spravedlnosti každému stejně měřící a neodchýlil se od ní ani o vlásek. Když to vykonal a všichni si přišli na své a byli naprosto spo- kojeni, řekl Roque donu Quijotovi: „Kdyby tihle nevěděli, že nejsou ošizeni byť jen o troník, člověk by s nimi vůbec nevydržel.“
1086
Made with FlippingBook - Online magazine maker