Don Quijote odvětil takto: „Není-li zdvořilost zvána nadarmo matkou dalších zdvořilostí, pak jest, pane rytíři, vaše úslužnost dozajista dcerou či velmi blízkou příbuznou té velké pozornosti, s jakou se ke mně choval slovutný Roque. Zaveďte mě, prosím vás, kamkoli se vám zachce, a vaše vůle bude od této chvíle mou vůlí, zejména jestliže zatoužíte, abych vám byl ustavičně k službám.“ Rytíř mu odpověděl slovy neméně zdvořilými, jezdci ho vzali pěkně mezi sebe a za zvuků šalmají a velkého víření bubnů zamířili s ním k Bar- celoně. A když už vjeli městskou branou, zloduch, odvěký strůjce všeho zlého, a ovšem také kluci, kteří bývají horší nežli on sám, nelenili a dva z nich, kvítka z čertovy zahrádky, uličníci všeho schopní, protlačili se davem lidí, jeden zvedl ocas šedivákovi, druhý zase Rocinantovi a vtlačili pod ně dvě hrsti bodláčí. Nebohá zvířata ucítila ihned tyto nově vynale- zené ostruhy, přitiskla ocas k tělu, bylo to však pro ně ještě mnohem trudnější, i začali osel i kůň prudce vyhazovat na všechny strany a nakonec shodili svoje pány na zem. Don Quijote, zahanben a rozhněván do hloubi duše, vybíral rychle svému koníkovi z ocasu všechny ty chomáče a Sancho pomáhal zrovna tak šedivákovi. Jezdci, kteří dona Quijota doprovázeli, chtěli kluky na místě potrestat za jejich opovážlivost, ale nešlo to, neboť ti rychle zmizeli v oněch houfech a hloučcích ženoucích se jim v patách. Don Quijote a Sancho Panza se znovu vyhoupli do sedel a za neutu- chajícího jásotu, doprovázeni neustálou hudbou, dojeli do domu svého hostitele, stavení velkého a nádherného, jak již tomu u bohatých šlechticů bývá. A my je tam nyní opustíme, poněvadž si to přeje sám Sidi Hamet Ben Enheli.
1094
Made with FlippingBook - Online magazine maker