„Pochválen buď všemohoucí Bůh, který mi prokázal tak velké dobro- diní! Jeho milosrdenství je věru bez mezí a nemohou je zmenšit či oddálit lidské hříchy.“ Neteř vyslechla pozorně slova strýcova a zazdálo se jí, že hovoří rozum- něji nežli jindy, nebo aspoň za téhleté nemoci, a tak se ho ihned zeptala: „Co mi to tu povídáte, pane strýci? Kam tím zase míříte? Co je to za milosrdenství a co za lidské hříchy? „Mám na mysli,“ odpověděl don Quijote, „to velké milosrdenství, které mi právě prokázal Bůh a jež ani moje hříchy nezadržely. Mé usuzování je nyní jasné a svobodné a neleží už na něm těžký stín nevědomosti, kterým je zastřela ta neblahá a nepřetržitá četba zavrženíhodných rytířských ro- mánů. Prohlédl jsem dokonale jejich nesmyslnost a lživost a trápí mě jenom, že se toto poznání dostavilo tak pozdě a že není času k nápravě a čtení knih jiných, které by zapůsobily na moji duši jako světlo. Neteři milá, cítím, že mě dělí od smrti jen krůček, a chtěl bych odejít ze světa tak, abych dokázal, že můj život nebyl do té míry špatný, abych po sobě zanechal pověst člověka bláznivého. Byl jsem jím sice, ale nechtěl bych to dotvrdit v hodině smrti. Zavolej, má drahá, mé dobré přátele, faráře, ba- kaláře Samsona Carrasca a mistra cechu bradýřského Mikuláše. Chci se vyzpovídat a učinit poslední pořízení.“ Neteř však pro ně ani nemusela běžet, neboť všichni tři vstoupili v tu chvíli do světnice. Sotva je don Quijote spatřil, řekl jim: „Blahopřejte mi, páni srdci mému milí, že už nejsem don Quijote de la Mancha, ale Alonso Quijano, kterému dali pro jeho počínání přezdívku Dobrý. Jsem nyní nepřítelem Amadise Waleského a všeho jeho nesmírně rozvětveného příbuzenstva. Z duše se mi teď protiví ztřeštěné historie o potulných rytířích; nyní chápu svou pošetilost a nebezpečí, do jakého mě uvrhlo, že jsem jich v životě tolik přečetl. Ale nyní, když jsem dostal skrze milosrdenství boží řádně za vyučenou, ty knihy přímo nenávidím.“ Jen to ti tři uslyšeli, hned se domnívali, že se ho bezpochyby zmocnil jiný druh bláznovství. A Samson mu řekl: „Právě teď, pane done Quijote, když jsme se dozvěděli, že paní Dulci- nea je konečně zbavena kouzel, vytasí se Vaše Milost s něčím takovým? Teď, když jsou z nás už málem pastýři a čeká nás ten královský život s písní na rtech, chce se najednou Vaše Milost stát poustevníkem? Mlčte, pro lásku boží, vzpamatujte se a nechte těch báchorek.“
1175
Made with FlippingBook - Online magazine maker