„Ty báchorky,“ odvětil don Quijote, „bývaly dosud spíše pravdivé a na mou škodu, ale má smrt obrátí je s pomocí nebes v můj prospěch. Cítím však, přátelé, že se můj život užuž blíží k svému konci. A tak žerty stranou, a nechť přistoupí kněz, aby mě vyzpovídal, a zajděte pro písaře, aby sepsal moji závěť. V tak vážné chvíli nesmí člověk brát na lehkou váhu spásu své duše. A než mě pan farář vyzpovídá, zajděte, prosím vás, jak jsem vám už řekl, rychle pro písaře…“ Přítomní se na sebe zadívali, udiveni slovy dona Quijota, a třebas byli chvílemi na pochybách, už mu skoro věřili; a jednou ze známek, podle nichž usoudili, že doopravdy umírá, byla ta neobyčejně rychlá proměna člověka bláznivého v muže moudrého, neboť nezůstalo při tom, co do té chvíle pověděl, ale připojil k těm dřívějším slovům ještě tolik jiných, tak vhodných, tak z duše křesťanských a rozumných, že zaplašil jakoukoli po- chybnost a všichni rázem uvěřili, že má opět jasnou hlavu. Farář poslal všechny ven ze světnice, zůstal s ním sám a vyzpoví- dal ho. Bakalář šel zatím pro písaře a vrátil se zanedlouho s ním a se Sanchem Panzou. A Sancho, který se už dozvěděl od bakaláře, jak je na tom jeho pán, a zastihl neteř a hospodyni celé uplakané, začal také natahovat mol- dánky a pak ronit slzy. Když bylo po zpovědi, vyšel farář ze světnice a řekl: „Doopravdy umírá a opravdu nabyl zdravého rozumu — Alonso Qui- jano, řečený Dobrý. Můžete nyní vstoupit, aby učinil poslední pořízení.“ Tato zpráva zapůsobila na pláčem zalité oči obou žen i na dobrého zbrojnoše Sancha Panzu tak mocně, že slzy tekly znova proudem a z hrudi těch truchlících se dralo na tisíc vzdechů; neboť, jak už bylo nejednou ře- čeno, don Quijote, když byl ještě jen tím Alonsem Quijanem Dobrým, jakož i potom, když se stal donem Quijotem de la Mancha, býval vždycky v jádru povahy mírné a chování příjemného, i měli ho rádi nejenom lidé mu nejbližší, ale všichni, kdo ho poznali. Písař vešel dovnitř s ostatními, napsal záhlaví závěti a don Quijote po- ručil svou duši Bohu, jak káže poctivý křesťanský mrav, a když došlo na odkazy, řekl: „Item, jest mou vůlí, aby ony moje peníze, jež má u sebe Sancho Panza, kterého jsem z bláznovství učinil svým zbrojnošem, nebyly mu nikým upírány, neboť mezi ním a mnou byly jisté účty a příjmy a platy, a přeji si
také, aby z nich nemusel vydat počet, ale naopak, kdyby snad něco zbylo, až si sám odpočítá, co mu dlužím, aby mu byla zbývající částka pone- chána, vždyť toho stejně mnoho nebude, a nechť pak těch peněz užije ve zdraví. A jestliže jsem v dobách svého bláznovství usiloval o to, aby mu byla svěřena vláda nad ostrovem, nyní při zdravém rozumu odevzdal bych v jeho moc třeba i celé království, poněvadž za svoji bezelstnou povahu „Odpusť mi, příteli, že jsem ti zavdal příčinu k tomu, abys dělal dojem člověka stejně bláznivého jako já sám, když jsem tě uvedl v omyl, kterému jsem propadl, že totiž byli a jsou na světě potulní rytíři.“ „Ach běda,“ odvětil s pláčem Sancho. „Neumírejte nám, milostivý pane, dejte na mou radu a žijte ještě dlouhá léta. Největším bláznovstvím, kterého se může člověk na světě dopustit, je takto skonávat, když ho nikdo nezabíjí a na kořen života mu sahá jenom smutek a žal. Nepoddávejte se tomu tolik, vstaňte přece z lože a pojďme se toulat do polí v pastýřském šatě, jak máme spolu domluveno. Dost možná, že za nějakým keřem na- jdeme paní doñu Dulcineu, zbavenou těch kouzel a krásnou jako květ. Jestliže snad umíráte ze zármutku nad tím, že vás stihla ta porážka, svalte všechnu vinu na mne a řekněte, že vás srazili k zemi, protože jsem špatně osedlal Rocinanta. A jistě jste se také, Milosti, dozvěděl z těch vašich ry- tířských knih, že není nic zvláštního, když jeden rytíř vyrazí ze sedla druhého, a že kdo je dnes poražen, vyjde zítra z boje jako vítěz.“ „Tak jest,“ řekl Samson, „a náš dobrý Sancho Panza mluví o těchto vě- cech zasvěceně a podle pravdy.“ „Pánové,“ řekl don Quijote, „jenom ne tak zhurta. V loňských hníz- dech nenašel bys letos ani ptáčka… Ztratil jsem zdravý rozum, ale teď mám zase jasnou hlavu. Byl jsem donem Quijotem de la Mancha, a nyní, jak jsem vám už řekl, jsem Alonso Quijano zvaný Dobrý. Kéž by vás má pozdní lítost a moje upřímnost přiměly k tomu, abyste si mne vážili jako dřív…! A pan písař nechť nyní pokračuje: ,Item, odkazuji všechno své jmění, tak jak jest, své neteři Antonii Qui- janové, zde přítomné, vymiňuji si však, aby nejdříve z mého majetku proplatila všechny mnou učiněné odkazy. A především ať je z něho vy- placena mzda, kterou dlužím své hospodyni, za celou tu dobu, po kterou u mne sloužila, a kromě toho ještě dvacet dukátů, aby měla na nové šaty. a věrné služby si toho dozajista zaslouží.“ Potom se obrátil k Sanchovi a řekl mu:
1176
1177
Made with FlippingBook - Online magazine maker