Don Quijote, jak už výše řečeno, rozprávěl zatím s dámou cestující v kočáře a mluvil k ní takto: „Můžete nyní, krásná paní, učinit sama se sebou, co se vám jen zlíbí, neboť zpupnost vašich únosců, sražena silou mé paže, je zašlapána v prach. A abyste se nemusila obtěžovat, poptávajíc se na jméno svého vy- svoboditele, vězte, že se jmenuji don Quijote de la Mancha a že jsem rytíř potulný, hledající ve světě dobrodružství a z hloubi duše oddaný doñe Dulcinei z Tobosa, které se krásou nevyrovná žádná jiná. A odměnou za dobrodiní, které jsem vám prokázal, chci jenom, aby se Vaše Milost vrátila do Tobosa a představila se tam mým jménem oné vzácné paní a pověděla jí, jak jsem se zasloužil o vaše vysvobození.“ Jeden ze zbrojnošů, kteří kočár doprovázeli, rodem Biskajec, vyslechl také všechno, co don Quijote říkal, a když viděl, že nechce pustit kočár dále, ale vyzývá je, aby se vrátili do Tobosa, přistoupil náhle k donu Qui- jotovi, popadl ho za kopí a řekl mu lámanou španělštinou a ještě horší baskičtinou: „Pryč, rytíř, nebo zle povede. Při ten Bůh, co stvořil mě, že nenechat kočár, zabiješ se, jako jsi tady já Biskajec.“ Don Quijote mu velmi dobře porozuměl a odpověděl mu s naprostým klidem takto: „Kdybys byl rytířem, jako že jím nejsi, byl bych tě už ztrestal za tvoji zabedněnost a opovážlivost, ty duše podlá.“ Biskajec mu na to řekl: „Já ne rytíř? Bohu přísám, ty lže jako křesťan. Kopí hodit, meč tasit, hned ukázat, jak ta kočka topit! Biskajec pán, moře pán, na zem pán, všecky čerty pán, a ty lhal, kdyby jiné povídá.“ „Teď něco uvidíte, jak řekl Agrajes,“ odpověděl don Quijote. A odhodiv na zem kopí, vytasil meč, zakryl se štítem a uhodil na Bis- kajce s pevným úmyslem života jej zbavit. Když Biskajec viděl, s jakou proti němu vyrazil, chtěl sice rychle seskočit z mezka, na kterého nebylo spolehnutí, protože to bylo zvíře nájemné, a tedy špatné, mohl však už jenom tasit meč. Naštěstí pro sebe se držel s mezkem u kočáru, odkud mohl ještě popadnout polštář a užít jej místo štítu. A již se ti dva na sebe vrhli jako úhlavní nepřátelé. Ostatní z družiny je chtěli usmiřovat, ale marná snaha, zvlášť když se Biskajec ve své hatmatilce zapřísahal, že jestli ho nenechají tu půtku dokončit, zabije třeba i svou paní a kohokoli, kdo
„Už jsem ti přece, Sancho, vysvětlil,“ odpověděl don Quijote, „že nemáš o rytířských dobrodružstvích ani ponětí. Co jsem ti řekl, je ryzí pravda, jak se hned i sám přesvědčíš.“ A již popojel a stanul s Rocinantem uprostřed cesty, po které mniši přijížděli, a když už myslil, že by ho mohli uslyšet, vzkřikl na ně: „Roto pekelná a ukrutná, propusťte ihned na svobodu vznešené prin- cezny, které v tom kočáře násilím unášíte, jinak se chystejte na brzkou smrt, která bude spravedlivým trestem za vaše zločiny.“ Mniši zadrželi své mezky navýsost překvapeni jak vzezřením dona Quijota, tak i jeho slovy, na něž odpověděli takto: „Nejsme, pane rytíři, ani rota ďábelská, ani lidé ukrutní, ale mniši řádu svatého Benedikta, jedeme klidně svou cestou a věru nevíme, zda někdo v tom kočáře násilím unáší princezny.“ „Nepřelstíte mě sladkými slovy, znám vás, chásko věrolomná,“ zvolal don Quijote. A nevyčkal už jejich odpovědi, pobodl Rocinanta a najel se skloněným kopím na prvního mnicha tak divoce a zuřivě, že kdyby nebyl benediktýn sklouzl rychle z mezka, byl by ho rytíř vyrazil ze sedla proti jeho vůli, těžce ho zranil a možná že i zabil. Když druhý mnich viděl, jak zle nakládají s jeho druhem, pobídl prudkou ranou do slabin svého velikánského mezka, a už uháněl širou plání s větrem o závod. Sotva Sancho Panza uviděl mnicha na zemi, slezl rychle z osla, vrhl se na přemoženého a už z něho stahoval jeho hábit. Vtom k němu přiběhli dva mezkáři mnichů benediktýnů a ptali se Sancha, proč mu jej svléká. Sancho jim odpověděl, že mu po právu patří jako válečná kořist po bitvě, kterou vyhrál jeho pán. Chasníci si nepotrpěli na takové žerty a nevěděli ani, co tou válečnou kořistí a vyhranou bitvou vlastně míní; neušlo jim také, že je don Quijote, který právě rozmlouval s cestující dámou, hodně daleko, i vrhli se na Sancha, povalili ho na zem, div mu celou bradu ne- vyškubali, a tolika kopanci na něho pamatovali, že ležel na zemi v bezvědomí a jako bez ducha. Vyděšený, roztřesený a na smrt bledý be- nediktýn nasedl zatím, jak nejrychleji mohl, na mezka, a když byl opět v sedle, bodl své zvíře ostruhou a uháněl za svým druhem, který se držel hezky opodál a vyčkával, co z toho přepadení vzejde. Mniši už pak neče- kali, jak to všechno skončí, a hned pokračovali v cestě a znamenali se křížem častěji, než kdyby měli ďábla v patách.
78
79
Made with FlippingBook - Online magazine maker