„A to se mýlíš,“ řekl don Quijote. „Nepobudeme tu na rozcestích ani dvě hodiny, a už uvidíme více ozbrojenců, než jich vytáhlo proti Albrace vysvobodit spanilou paní Angeliku.“ „Nu dobrá, dobrá, rád vám věřím,“ odvětil Sancho, „a dejž Bůh, aby se nám všechno dařilo a přišel čas, kdy bude dobyto ostrova, který se mě už tolik natrápil, a pak ať třeba i umřu.“ „Už jsem ti přece říkal, Sancho, aby sis z toho nedělal těžkou hlavu, pro- tože kdyby se nám nenamanul ostrov, máme tu království dánské nebo sobradiské, která ti padnou jako snubní prsten, a můžeš se z nich radovat ještě víc, protože jsou obě na souši. Ale o tom si ještě promluvíme v pravý čas. Ted’ se podívej, nemáš-li v tlumoku něco k jídlu, a pak si hned vyhledá- me nějaký hrad, kde bychom dnes přenocovali a připravili ten balzám, o němž jsem ti vypravoval, neboť, Bůh je mi svědkem, to ucho mě velice bolí.“ „Mám tu jednu cibuli, kousek sýra a též i pár hrstí suchého chleba,“ řekl Sancho. „Ale taková krmě se sotva hodí pro tak znamenitého rytíře, jako jste vy, Milosti.“ „V tom se ty vůbec nevyznáš!“ odpověděl don Quijote. „Věz tedy, Sancho, že je potulným rytířům ke cti nejíst třeba celý měsíc, a když už, spokojit se s tím, co je právě při ruce. A nepochyboval bys o tom ani na okamžik, kdybys byl četl tolik příběhů jako já, neboť jich bylo mnoho, ale v žádném jsem ne- nalezl zmínky o tom, že by rytíři také někdy jedli, leda snad náhodou a při nějaké skvělé hostině, kterou vystrojili na jejich počest; jinak žili opravdu jakoby jen tak ze vzduchu. A třeba je vlastně jasné, že nemohli žít bez jídla a museli ukájet i jiné přirozené potřeby, neboť to byli lidé jako my, nutno také mít na paměti, že když se ti rytíři většinou toulali lesy a pustinami a bez kuchaře, bývala jejich nejčastější stravou jídla zcela prostá, jaká mi teď na- bízíš. Nermuť se tedy, můj milý Sancho, nad něčím, co mi plně vyhovuje, a nechtěj převracet svět naruby, ani vysadit potulné rytířstvo z jeho stěžejí.“ „Odpusťte mi to, milostivý pane,“ řekl Sancho. „Neumím, jak jsem vám už přece povídal, ani číst, ani psát, a nevím tedy zhola nic o pravid- lech rytířského cechu. Ale teď už budu mít pro Vaši Milost ve vaku vždycky dost suchých křížal, protože jste rytíř, a pro sebe, když rytíř ne- jsem, ovšem něco pernatějšího a vydatnějšího.“ „Neříkám, Sancho,“ odvětil don Quijote, „že by potulní rytíři musili jíst právě jen sušené ovoce, ale že se zpravidla sytili něčím podobným
nepotřebuji k tomu, abych si hověl v klidu a bázni boží nadosmrti. Jenom bych ještě rád věděl, na kolik tak asi ten kouzelný balzám přijde.“ „Můžeš ho mít tři vědérka za necelé tři reály,“ odpověděl don Quijote. „Pánbůh mi hříchy odpusť!“ zvolal Sancho. „A to jste ho ještě, pane můj, nepřipravil a mne tomu nenaučil?“ „Mlč, příteli Sancho,“ odpověděl don Quijote. „Uvidíš brzy, že tě zasvě- tím do ještě větších tajemství a zahrnu tě ještě většími dary. Ted’ se však přece jen pusťme do toho obvazování, neboť mě ucho pálí jako oheň.“ Sancho vytáhl z tlumoku obvazy a mast. Když však don Quijote uviděl svou rozbitou přilbici, myslil, že se z toho zblázní; položil ruku na meč, pozvedl oči k nebi a řekl: „Přísahám při Stvořiteli nebe i země a při čtyřech evangeliích, kde jsou vypsána nejobšírněji, že budu žít jako velký markýz z Mantovy, když od- přisáhl, že dokud nepomstí smrt svého synovce Valdovína, chleba z ubrusu nepojí, vlastní ženy se nedotkne a udělá mnoho jiných věcí, na které si právě nevzpomínám, ale jako bych je byl řekl, dokud se krutě ne- pomstím tomu, kdo mi způsobil tuto pohanu.“ „Uvažte, můj milostivý pane done Quijote,“ řekl mu na to Sancho, „že když ten rytíř zatím splnil, co mu bylo přikázáno, a šel se poklonit paní Dulcinei z Tobosa, udělal už vlastně, co měl, a nezaslouží si nového trestu, ledaže by se znova něčím provinil.“ „Mluvils teď opravdu k věci,“ odpověděl don Quijote, „i ruším přísahu, pokud jde o slíbenou pomstu, ale zapřísahám se znovu, že budu žít, jak jsem dříve řekl, dokud neodejmu násilím nějakému rytíři přilbici takovou a stejně dokonalou, jako byla moje. A nedomnívej se, Sancho, že mluvím snad jen tak do větru. Mám totiž koho napodobit, neboť se zrovna totéž událo již s přilbou Mambrinovou, pro niž tolik vytrpěl Sacripante.“ „Pošlete, milostpane, k čertu takové přísahy, které jen ničí zdraví a na svědomí leží jako kámen,“ odvětil Sancho. „Jen mi řekněte, co uděláme, když teď dlouho a dlouho nepotkáme rytíře s přilbou? Chtěl byste tu pří- sahu vyplnit přes všechny překážky a nepohodlí, budete vy opravdu spát oblečen a stále jen pod širým nebem, budete se opravdu trestat ve dne v noci, jak to o sobě přísahal ten starý blázen markýz z Mantovy a Vaše Milost dnes po něm? Považte, Milosti, že po těchto cestách nejezdí lidé ozbrojení, ale samí mezkáři a vozkové, a ti nejenže nenosí přilby, ale možná že o nich jaktěživi neslyšeli.“
90
91
Made with FlippingBook - Online magazine maker