KAPITOLA XI
„A přece jen si musíš sednout, neboť kdo se ponižuje, bude povýšen.“ A vzal Sancha za rameno a přinutil jej, aby si sedl vedle něho. Pastevci koz nerozuměli té hatmatilce o zbrojnoších a potulných ry- tířích a jenom mlčky jedli a hleděli na své hosty, kteří polykali s velkou chutí a jakoby nic kusy masa, velké jako pěsti. Když bylo maso snězeno, nasypali na ovčí kůže hodně sladkých žaludů a položili k nim půl boch- níku sýra tvrdšího, než kdyby byl ze sádry. Roh zatím nezahálel, ale šel rychle dokola – hned plný, hned prázdný jako vědra arabského čerpadla –, takže jeden z přichystaných měchů brzy splaskl. Když se don Quijote dosyta najedl, vzal do ruky hrst žaludů, a upíraje na ně zrak, jal se hovořit takto: „Šťastná to doba a blažené časy, které nazvali staří zlatým věkem, a ni- koli snad proto, že by zlato, jehož si náš věk železný tolik cení, bylo v oněch požehnaných letech dobýváno bez námahy, ale proto, že ti, kdo tehdy žili, neznali ještě slov tvoje a moje. Za onoho rajského času byly všechny věci lidem společné. Nikdo si nemusel opatřovat každodenní obživu v potu tváře, stačilo vztáhnout ruku do větví mohutných dubů, které je přímo zahrnovaly sladkými, jemně chutnajícími plody. Jasné studánky a bystré řeky poskytovaly jim průzračnou a dobrou vodu v hojnosti vskutku zá- zračné. V skalních rozsedlinách a dutině stromů zakládaly svou obec pilné a důmyslné včely a prvnímu, kdo se namanul, nabízely bohatou žeň své přesladké práce. Rozložité korkové duby zbavovaly se bezelstně, z čiré ochoty, širokých a lehkých kusů kůry a těmi byly pokrývány chýše, které si lidé stavěli na hrubě přitesaných kůlech, jen a jen na ochranu před ne- pohodou. Všude vládly mír, přátelství a shoda: těžké rádlo zakřiveného pluhu neodvážilo se dosud otevřít posvátný klín pramáti naší země a vnik- nout do něho; ona sama bez přinucení vydávala všude ze svého širokého a žírného lůna, co mohlo nasytit, oblažit a ukojit její syny, kteří se z ní tehdy těšili. Ano, tenkrát ještě chodily nevinné a krásné pastýřky přes hory a doly s hlavou nepokrytou a s vlasy rozpuštěnými, oděné jen potud, aby se cudně zakrylo, co vždycky velel a doposud káže zastírat stud. A neuží- valy také dnešních ozdob, kterým dodává větší cenu tyrský nach a hedvábí na tolikerý způsob zmučené, neboť jim postačil vínek ze svěžích listů břeč- ťanu a lopuchu a již byly zkrášleny a nastrojeny možná zrovna tak pěkně jako dnes dámy ode dvora se všemi těmi zvláštními, ba prapodivnými vý- mysly, po nichž zatoužila zahálčivá zjemnělost. Tehdy se ještě milostné
o tom, co se přihodilo donu Quijotovi и pastevců koz P astevci ho přijali s náručí otevřenou a Sancho, když se postaral, jak nejlépe mohl, o Rocinanta a svého osla, šel po vůni, již vydá- valo několik kusů kozího masa, které se vařilo v kotli nad ohněm. Byl by se nejraději hned přesvědčil, zda by již mohly z kotle rov- nou do žaludku, ale nemusel už po něm ani ruku vztáhnout, protože pastevci sami maso odstavili, prostřeli na zem několik ovčích koží, uchys- tali narychlo svou venkovskou tabuli a zvali oba hosty co nejsrdečněji, aby vzali zavděk tím, co mají. Pobídli nejdříve s neobratnou zdvořilostí dona Quijota, aby se posadil na dížku obrácenou dnem vzhůru, a už se všech šest pastevců, kteří byli na salaši, sesedlo kolem těch koží. Sancho se po- stavil za usednuvšího pána, aby mu dával pít z vydlabaného rohu – jejich poháru. Když viděl don Quijote, že Sancho stojí, řekl mu: „Abys viděl, Sancho, jaké výhody skýtá potulné rytířství a jak lehce mohou ti, kdo v něm konají jakoukoli službu, dosáhnout obecné úcty a vážnosti, přeji si nyní, abys usedl po mém boku a v kruhu těchto dobrých lidí a byl jakoby jedno tělo a jedna krev se mnou, jenž jsem tvůj vládce a pán, abys jedl, Sancho, z mé misky a pil, odkud budu pít já, neboť o po- tulném rytířstvu lze říci totéž, co se říkává o lásce, že totiž nezná rozdílu.“ „To je pro mne velká čest,“ řekl Sancho, „ale přiznávám se Vaší Milosti, že kdybych měl hodně dobrého jídla, snědl bych si to zrovna tak dobře, ba lépe sám a vstoje, než kdybych seděl vedle nějakého císaře. Chutná mi totiž, abych pravdu pověděl, mnohem líp to, co sním v koutku bez velkých okolků a cavyků, i kdyby to byl jen chléb s cibulí, než nadívaný krocan někde na hostině, kde musí člověk žvýkat pomalu, málo pít, často se utírat a nesmí si kýchnout ani zakašlat podle chuti, natož dělat jiné věci, nad nimiž se nepohorší volnost a samota. A tak jenom, můj milý pane, pro- měňte všechny ty pocty, kterými mě chcete zahrnout, protože jako váš sluha jsem zároveň i členem a příslušníkem potulného rytířstva, proměňte je, pravím, v něco jiného, pro mne příjemnějšího a užitečnějšího. Vaší pocty, i když si jí opravdu vážím, vzdávám se, na mou duchu, do soudného dne!“
94
95
Made with FlippingBook - Online magazine maker