konečně vyhověl a podle vzoru Marceliných nápadníků prožil zbytek noci v ustavičných vzpomínkách na svou paní Dulcineu. Sancho Panza se uve- lebil mezi svým oslem a Rocinantem a spal ne jako opovržený milenec, ale jako člověk důkladně zmlácený.
stihla rána morová, neboť její přívětivost a krása si nakloní srdce všech, kdo se s ní setkají, a pudí je k tomu, aby se jí dvořili a aby ji milovali, ale pohrdáním a odmítavostí přivádí je zase k zoufalství, i nevědí už věru, co na to říci, a tak ji nazývají ukrutnou a nevděčnou a častují Marcelu ještě mnoha jinými podobnými jmény, která dobře vystihují její povahu. A kdy- byste si tak, pane, u nás pár dní pobyl, uslyšel byste, jak se zdejší hory a údolí ozývají nářkem odmítnutých pastýřů, kráčejících neustále v jejích stopách. Nedaleko odsud je háj, kde roste asi dvacet vysokých buků, a do hladké kůry každého stromu je vyryto její jméno a někdy nad ním bývá ještě i koruna, jako by zamilovaný chtěl ještě jasněji říci, že vidí Marcelu jakoby s korunou krásy největší a že by měla být vložena jenom na její hlavu. Tady vzdychá pastýř jeden, tam zase běduje druhý, jinde se ozývají zamilované písně, tam kdesi opět zoufalé nářky. Mnohý prosedí celičkou noc pod dubem nebo skalinou, nezamhouří své uslzené oči ani na chvíli a vycházející slunce ho nalézá stejně zadumaného a tonoucího v myšlen- kách; jinému se zase derou bez ustání z prsou vzdechy, a zatímco slunce v létě po poledni nesnesitelně praží, on nehybně spočívá na žhavém písku a stále jen žaluje milosrdnému nebi. A nad jedním i nad druhým a nad těmi i oněmi, krátce dobře, nade všemi vítězí lehce a jakoby nic krásná Marcela, a my, kteří ji známe, čekáme teď jenom, jak skončí ta pyšná žena a kdo bude tak šťastný, že zkrotí tu nelítostnou povahu a bude se kochat krásou vskutku nesmírnou. Co jsem vám tu vyprávěl, je ryzí pravda, i věřím tedy rád tomu, co prý se, jak říkal tady hoch, všude povídá o pří- čině smrti Chrysostomovy. A tak vám, pane, radím, abyste mu šel zítra určitě na pohřeb, bude to velká podívaná, protože Chrysostomos má mnoho přátel; a odtud až k onomu místu, kde si přál být pohřben, není ani půl míle.“ „Jistěže půjdu,“ řekl don Quijote, „a jsem vám z duše vděčen za to, že jste mi vyprávěl tak poutavě příběh vskutku velmi neobvyklý.“ „Ach,“ odvětil pastevec, „nevím ani zpolovice, co se všechno přihodilo těm jejím nápadníkům. Zítra však možná potkáme cestou nějakého pas- týře, který nám věci dopoví. Ale teď byste si měl raději jít lehnout pěkně dovnitř, protože by vám noční rosa mohla rozjitřit ránu, ačkoli se vám to už sotva zhorší, když jsme na ni dali tak dobrý lék.“ Sancho Panza, který posílal pastýřovo sáhodlouhé povídání ke všem čertům, nutil též svého pána, aby šel spát do Pedrovy chýše. Don Quijote
108
109
Made with FlippingBook - Online magazine maker