na místa nejvyšší. Ale předtím i poté stihly je ovšem také rozličné po- hromy a strasti. Udatný Amadis Waleský octl se například v moci svého úhlavního nepřítele, čaroděje Arcalause, a má se obecně za to, že ho ten kouzelník uvěznil, přivázal ke sloupu na hradním nádvoří a vysázel mu přes dvě stě ran koňskými otěžemi. A jeden blíže neznámý, ale přitom vskutku hodnověrný autor vypravuje dokonce o tom, že týž čaroděj vlá- kal opět rytíře Foibova na jakési propadliště, které se mu kdesi na zámku otevřelo pod nohama, takže se rytíř najednou octl v hluboké podzemní jámě, spoután na rukou i na nohou, a tam prý mu hned dali, jak se říká, klystýr ze sněhové vody a písku, a on z toho byl na úmor. A kdyby mu nebyl přispěchal v tom velkém soužení na pomoc jiný černokněžník, který nad ním jako přítel držíval ochrannou ruku, prašpatně by byl tehdy chudák rytíř pochodil. K takovým jako oni mohu se zajisté hrdě znát, a urážky, jimiž byli oni zahrnuti, jsou také mnohem horší než ty, které teď zakoušíme my. Musím ti, Sancho, též ještě povědět, že rány způsobené nástrojem, který má někdo náhodou po ruce, nikomu na cti neberou, a v pravidlech souboje je to výslovně psáno: Jestliže švec udeří někoho kopytem, které má v ruce, ačkoli je přece ze dřeva, nelze ještě tvrdit, že ten, koho jím uhodil, byl udeřen holí. To pravím proto, aby ses ne- domníval, že jsme pohaněni, když jsme vyšli z té šarvátky tak zbiti, neboť jedinou zbraní, kterou ta holota měla a nás tloukla, byly klacky, a ani jeden z nich neměl u sebe, pokud si vzpomínám, meč, kord nebo dýku.“ „Nedopřáli mi času, abych si toho dobře povšiml,“ odvětil Sancho, „a jen jsem sáhl po svém palaši, už mi požehnali záda svými obrovskými klacky tolikrát, že se mi zatmělo před očima, nohy pode mnou klesly a už jsem ležel jak široký tak dlouhý na boží zemi, kde mě ani tolik netrápí myšlenka, zda nás tím výpraskem urazili, nebo neurazili, ale spíše bolest po těch ranách, na které já a moje záda hned tak nezapomenem.“ „Přesto ti pravím, brachu můj Sancho,“ řekl don Quijote, „že není vzpomínky, již by čas nezahladil, ani bolesti, kterou by neodvála smrt.“ „A může snad být na světě větší neštěstí než to, které jenom čas odvane a smrt obrátí v nic?“ odvětil Sancho. „Ach, kdyby se tak naše neštěstí dalo aspoň vyléčit několika obklady, jak to jindy bývá, pak by to ještě ušlo, ale tentokrát, jak vidím, nepostačí ani masti z celého špitálu, aby se nám ales- poň trochu ulevilo.“
134
Made with FlippingBook - Online magazine maker