KAPITOLA XVI
o tom, co se přihodilo důmyslnému šlechtici v hospodě, kterou považoval za hrad K dyž hospodský uviděl dona Quijota přehozeného napříč přes osla, otázal se hned Sancha, cože jej tak zmalátnilo, a Sancho odpověděl, že to nic není, spadl prý jenom ze skály a trochu si porouchal žebra. Žena hospodského byla taková, že bys po- dobnou v krčmách darmo hledal, neboť měla srdce na pravém místě a dojímaly ji strasti jejích bližních. I přiběhla hned, aby dona Quijota ošet- řila, a pobídla též svou mladinkou dceru, dívku velmi spanilou, aby jí pomohla hosta obvázat. Sloužila u nich v hospodě též jedna holčina z Asturie a ta měla široký obličej, sražený krk, nos rozplesklý, na jedno oko šilhala a druhé příliš zdravé nebylo, ale pro její ztepilou postavu za- pomněl hned každý na všechny ty vady, vždyť neměla od hlavy k patě ani sedm pídí a její záda, která cosi tížilo, nutila ji hledět k zemi víc, než si sama přála. Tato roztomilá služebná pomohla tedy panně a obě uchystaly donu Quijotovi prachbídné lůžko v komoře, jež, jak bylo na první pohled patrno, sloužívala dříve jako seník. Nocoval tam už také jakýsi mezkář, který si už dříve ustlal o kousek dál, za ložem dona Quijota. A nechť bylo ono lůžko jen ze sedel a houní jeho mezků, odpočívalo se na něm přece jen pohodlněji než na posteli našeho rytíře, složené jenom ze čtyř hrbola- tých prken na dvou nestejných stoličkách, z matrace tak tenké, že vypadala spíš jako přikrývka plná jakýchsi hrudek, které mohl každý považovat za křemínky, nebýt toho, že tu a tam trčely z děr v podobě vlněných cucků, a pak ještě ze dvou prostěradel jakoby ze zbrojířské kůže a z ložní po- krývky, jejíž nitě by mohl trpělivý člověk spočítat až do poslední. Do téhle zatrachtilé postele ulehl tedy don Quijote a pak jej hostinská a její dcera obložily odshora dolů hadříky s hojivou mastí a Maritornes – tak se totiž jmenovala Astuřanka – jim k tomu svítila. A když ho tam tak hostinská obvazovala a viděla, že je samá modřina, řekla, že to vypadá, spíše jako by mu někdo natloukl, než jako od pádu. „Nikdo mu nenatloukl,“ řekl Sancho, „to jenom skála měla hrozně hrotů a hrbolů, a každý po sobě zanechal nějakou tu modřinu.“
138
Made with FlippingBook - Online magazine maker