„Jakže se jmenuje ten pán?“ zeptala se Astuřanka Maritornes. „Don Quijote de la Mancha,“ odpověděl Sancho Panza, „a je to rytíř dobrodružný a lepšího a statečnějšího svět už dlouho a dlouho neviděl.“ „Dobrodružný rytíř?“ otázala se služebná podruhé. „A co to vlastně je?“ „Copak jste se narodila včera, že to nevíte?“ odpověděl Sancho Panza. „Vězte tedy, moje milá, že takový potulný rytíř je něco na ten způsob, že může být důkladně zbit a pak na císaře korunován, než dvě slova z úst vy- pustí. Dnes je to nejnešťastnější a nejubožejší tvor na světě, a zítra může rozdávat svému zbrojnoši královské koruny jakoby nic.“ „A proč tedy,“ zeptala se hostinská, „když sloužíte u tak velkého pána, nejste dosud, jak se zdá, ani hrabětem?“ „Na to je ještě brzo,“ odpověděl jí Sancho. „Jezdíme spolu za dobro- družstvími teprve měsíc a prozatím jsme se nenatrefili k ničemu
A dodal ještě: „Hleďte, milostpaničko, aby vám nějaká ta trocha kou- dele ještě zbyla, někdo ji tu bude ještě také potřebovat. I mě bolí tak trochu v kříži.“ „Patrně jste také někde spadl,“ odvětila hostinská. „Kdepak,“ řekl Sancho Panza, „ale od toho leknutí, když jsem viděl pána padat, rozbolelo mě celé tělo, jako bych byl tisíc ran holí dostal.“ „To je možné,“ řekla dívka, „mě se už kolikrát v noci zdálo, že padám dolů z vysoké věže, a stále jsem nebyla na zemi, a když jsem se nakonec probudila, byla jsem z toho snu tak zhmožděná a uondaná, jako bych z té věže spadla doopravdy.“ „Vy jste na to kápla, panenko,“ odpověděl Sancho Panza. „Mně se však nezdálo nic; proti tomu, jak jsem tehdy bděl, teď spím, a přece mám mo- dřin málem tolik jako můj pán don Quijote.“
140
141
Made with FlippingBook - Online magazine maker