KAPITOLA XVIII v níž se vypravuje o tom, jak Sancho Panza rozmlouval se svým pánem donem Quijotem, a o jiných dobrodružstvích hodných zaznamenání S ancho dojel k svému pánovi na duchu pokleslý a tak schvácený, že už ani toho svého osla nemohl popohnat. Když ho don Quijote viděl v takovém stavu, řekl mu: „Teď bych už dal, můj dobrý San- cho, hlavu na to, že je ona tvrz nebo hospoda jistojistě zakletá, neboť co jiného mohli být ti, kdo si s tebou tak krutě zahrávali, ne-li stra- šidla a přízraky ze záhrobí? A to tím spíše, že když jsem se díval zpoza zídky na jednotlivé výjevy tvé truchlivé tragédie, nejenže jsem nemohl nahoru na ohradu, ale ani dolů z Rocinanta, protože mě patrně začarovali. Ale pří- sahám ti, Sancho, při své rytířské cti, že kdybych byl býval mohl nahoru na zeď nebo z koně dolů, byl bych tě pomstil tak, že by ti posměváčkové a zákeřníci nezapomněli na svůj žert do nejdelší smrti, i kdybych tím byl ovšem porušil rytířské zákony, které, jak jsem ti už mnohokrát řekl, nedo- volují, aby rytíř tasil proti tomu, kdo rytířem není, a když už, pak jenom na obranu vlastního života a osoby, není-li už vskutku vyhnutí.“ „Já bych se byl pomstil i sám,“ odvětil Sancho, „jen kdybych byl mohl, ať už jsem pasován na rytíře, nebo ne, ale nešlo to. Ačkoli si vám v duchu myslím, že ti, co si se mnou tak zažertovali, nebyli strašidla ani zakletí lidé, jak Vaše Milost praví, nýbrž lidé z masa a kostí jako my dva. A každý z nich se také nějak jmenoval, vždyť jsem to slyšel na vlastní uši, když tam se mnou do vzduchu házeli; jeden se jmenoval Pedro Martínez a druhý Tenorio Her- nández a hospodskému zase říkali Juan Palomeque a přezdívali mu Levák. A že jste, pane, nemohl přeskočit ohradu a z koně dolů, nevězí v žádných kouzlech, ale v něčem docela jiném. A už tak z toho všeho jasně vidím, že se skrze ta svá dobrodružství, za nimiž se trmácíme, dostaneme do tako- vých trampot, že nerozeznáme pravou nohu od levé. Nejsem sice žádný mudrc, ale na mou duchu bychom udělali opravdu nejlíp, kdybychom se vrátili pěkně domů – vždyť jsou právě žně a práce všude ažaž – a nemotali se takhle od Annáše ke Kaifášovi a od ničeho k ničemu, jak se říkává.“ „Ach, Sancho!“ odpověděl don Quijote. „Nevyznáš se věru ve věcech rytířských! Mlč a buď trpělivý, neboť přijde den, kdy poznáš na vlastní
A jen to dořekl, již se napil ze džbánu, ale když poznal při prvém doušku, že je to voda, nechal toho a poprosil Maritornes, aby mu donesla trochu vína, což ona velmi ráda udělala, ba zaplatila to ze svých peněz. Vždyť se o ní přece praví, že v ní křesťanská láska k bližnímu nikdy na- dobro neuhasla, i když si v oné krčmě vydělávala všelijak. Když se Sancho s chutí napil, popohnal patami svého osla; otevřeli mu vrata hospody do- kořán a Sancho vyjel velmi spokojen, že nic neplatil a dosáhl svého, i když to šlo na účet obvyklého ručitele, totiž jeho zad. Hospodský si ovšem po- nechal jeho velký tlumok jako náhradu za to, co mu oba zůstali dlužni, ale Sancho jej nepohřešil, neboť mu šla z toho všeho hlava kolem. A sotva byl venku, chtěl hospodský spustit řádně závoru, šprýmaři mu to však ne- dovolili, neboť ta chasa bujará, i kdyby byl don Quijote býval jedním z rytířů Kulatého stolu, nevážila by si ho ani za půl troníku.
156
157
Made with FlippingBook - Online magazine maker