Don Quijote už zatím vstal a s levou rukou u úst, aby mu snad nevy- padly zuby nadobro, uchopil pravicí za uzdu Rocinanta, který se nespustil svého pána ani na krok – vždyť byl tak věrný a opravdu hodný –, a šel potom za svým zbrojnošem, který se opíral hrudí o svého osla, tvář měl v dlani a vypadal jako člověk klesající pod tíhou myšlenek. „Víš, Sancho,“ řekl mu don Quijote, když jej tam viděl stát tak hluboce zkormouceného, „že člověk předčí druhého jen tím, když vykoná více než on. Všechny ty bouřky, které nás stíhají, jsou znamením, že se nebe nad námi už záhy vyjasní a že se nám všechno začne dařit. Nic na světě totiž netrvá věčně, ani radost, ani žal, a z toho zase plyne, že kdo má soužení až nad hlavu, dočká se brzy šťastných dní. Netrap se už tedy nad neho- dami, které potkávají a kruší mne, nikoli tebe.“ „Jakže?“ odpověděl Sancho. „A koho to tedy včera vyhazovali na pro- stěradle, ne-li syna mého otce? A nepatřil snad tlumok se všemi „Jedině tehdy,“ odpověděl Sancho, „kdyby snad tady na lukách ne- rostly ony byliny, které, milostpane, jak jste říkal, dobře znáte a kterými si prý v nouzi vypomáhají neštěstím stíhaní potulní rytíři, jako třeba vy, Milosti.“ „Mám-li pravdu říci,“ odvětil don Quijote, „snědl bych nyní raději čtvrtku dobrého chleba, nebo třeba i jen režný krajíc a dva sledě než všechny ty byliny, které popisuje Dioscorides, i kdyby hned šlo o velké vy- dání jeho herbáře s poznámkami doktora Laguny. Teď však už, Sancho, duše dobrá, vsedni na osla a následuj mě. Bůh, který zahrnuje svět vším, neopustí zajisté ani nás, zvlášť když mu nyní sloužíme takřka ve dne v noci, vždyť není mušky v povětří a červíka v hlíně a pulce ve vodě, aby jej On opustil. Ve svém nekonečném milosrdenství káže slunci, aby svítilo dobrým i zlým, a osvěžuje svým deštěm ty, kdo toho nezasluhují, i lidi spravedlivé.“ „Vy jste měl být, Milosti, raději kazatelem, a ne potulným rytířem,“ řekl Sancho. „Potulní rytíři všechno znali, a mají znát, Sancho,“ odpověděl don Quijote, „vždyť v dobách minulých stanul leckterý z nich třeba někde na dobrotami, který dnes marně hledám, zase jen a jen jemu?“ „Chybí ti tedy tlumok, Sancho?“ otázal se don Quijote. „Ano. Je pryč,“ odpověděl Sancho. „Pak nemáme dnes nic k jídlu,“ řekl don Quijote.
168
Made with FlippingBook - Online magazine maker