královské silnici a už hlásal a kázal pravdu tak výmluvně, jako by byl do- sáhl hodnosti doktorské na pařížské univerzitě. Z toho jasně vysvítá, že nikdy kopí neotupilo pero, ani pero kopí.“ „Ale teď už udělejme, co jste si, Milosti, přál,“ odvětil Sancho. „Od- jeďme už odtud a najděme si někde nocleh, a dejž Bůh, aby to nebylo zase se samými přikrývkami a příliš veselými kumpány a strašidly a začarova- nými mouřeníny.“ „Pros o to Pána Boha, můj milý Sancho,“ řekl don Quijote, „a veď mě dnes podle svého srdce. Postarej se nám tentokrát o nocleh ty sám. Ale ukaž ještě ruku a hmátni mi sem prstem a přesvědč se, kolik předních zubů a sto- liček mi chybí v horní čelisti, tadyhle vpravo, protože právě tam mě to bolí.“ Sancho mu vstrčil prsty do úst, hmatal a nakonec řekl: „Kolik stoliček jste, milostpane, tam nahoře tak asi měl?“ „Čtyři,“ odpověděl don Quijote, „a kromě zubu moudrosti byly celé a úplně zdravé.“ „Pomněte na to, co mi tu pravíte, milostivý pane,“ odvětil Sancho. „Ale ano, Sancho, čtyři,“ odpověděl don Quijote, „a možná že jich bylo pět, protože mi nikdy v životě nevytrhli ani přední zub, ani stoličku, a nikdy mi žádný nevypadl, ani se nevykotlal, a zánět mě o zub také nikdy nepřipravil.“ „Tak tedy,“ řekl na to Sancho, „zde dole má Vaše Milost všeho všudy jen dvě stoličky а k tomu polovinu, ale tady nahoře ani celou, ani půl, pro- tože tam je to holé jako dlaň.“ „Ach já nešťastný!“ zvolal don Quijote, když mu zbrojnoš zvěstoval tu smutnou novinu. „Raději bych o ruku přišel, kdyby to nebyla ta, kterou meč svírám, protože bezzubá ústa, Sancho, toť mlýn bez mlýnského ka- mene, a zdravého zubu si mají lidé vážit víc než diamantu. Ale tomuhle všemu jsme už vystaveni my, kdo se hlásíme k přísnému řádu rytířskému. Nasedni, milý druhu, a veď mě, pojedu za tebou, jakým krokem si už budeš přát.“ Sancho uposlechl a zamířil tam, kde myslil, že by mohl najít přístřeší, neopouštěl však královskou silnici, která vedla v těchto místech přímo dále. A když tak jeli, co noha nohu mine, protože dona Quijota nepřestaly bolet dásně ani na chvilku a nebylo mu do rychlé jízdy, chtěl ho Sancho něčím trochu pobavit a rozveselit, a řekl mu tedy mezi jiným i to, o čem bude řeč v kapitole příští.
170
Made with FlippingBook - Online magazine maker