rytíře Kulatého stolu, dvanáct pairů francouzských a devět synů Slávy, a mně je také souzeno strhnout v zapomnění Platiry, Tablanty, Olivanty a Tiranty, Foibovce a Belianise i dlouhou řadu potulných rytířů časů mi- nulých tím, že v časech nynějších, kdy je mi přáno žít, vyjedu směle vstříc bojům tak velkolepým a vpravdě neobyčejným, že až z nich vyjdu jako vítěz, utonou ve stínu i zápasy, skrze něž se oni skvějí nejvíce. Nemusím tě, můj věrný a poctivý zbrojnoši, zajisté zvlášť upozorňovat na temnoty této noci, její podivné mlčení, tlumený a naříkavý praskot v korunách stromů a to strašlivé hučení vody, kterou jsme hledali a která jako by se valila a řítila z velehor Luny, ani na ty ustavičné údery zraňující sluch, že nám až v uších zalehlo. To všechno vespolek – ba cokoli z toho – by jisto- jistě vzbudilo strach, hrůzu i děs v prsou samého Marta, natož v onom, kdo neuvykl podobným příhodám a dobrodružstvím. Nuže, všechno to, co jsem ti tu vylíčil, spíše probouzí a rozněcuje moji odvahu a hruď nestačí srdci mému, vždyť už tak toužím po tom, abych podstoupil velké dobro- družství, i když se zdá, že budu musit překonat tisíc nesnází. Utáhni tedy trochu sedlo Rocinantovi a pak spánembohem! A nečekej tu na mne déle než tři dny, a kdybych se snad do té doby nevrátil, pak se vrať do naší rodné vsi a odtamtud, abys mi prokázal velkou milost a dobrodiní, zajedeš ještě do Tobosa, kde řekneš vládkyni mého srdce, nevýslovně krásné paní Dulcinei, že rytíř, který jí byl oddán duší i tělem, našel smrt, když pod- stoupil nerovný boj, chtěje slavně zvítězit a být hoden zvát se jejím věrným služebníkem.“ Když Sancho uslyšel tato pánova slova, rozplakal se, že by byl kámen obměkčil, a začal dona Quijota přemlouvat: „Nevím, můj vzácný pane, proč se chcete vrhnout do tak hrozného dobrodružství. Je přece noc, nikdo nás tady nevidí, a můžeme se tedy do- cela klidně dát jinou cestou a vyhnout se tomu nebezpečí, i kdybychom tři dny pít neměli. A protože tu nikdo není, kdo má oči, za zbabělce nás už teprve nikdo nebude pokládat. A pan farář z naší vsi, kterého, Milosti, tak dobře znáte, říkal jednou z kazatelny, že kdo nebezpečí vyhledává, ten na ně zajde. Nač ještě pokoušet Pána Boha takovými neslýchanými činy, když z nich lze vyváznout leda zázrakem. Nebylo snad přímo k nevíře už to, že vás dobrotivé nebe uchránilo před tím strašným prostěradlem, na němž jsem lítal já, a dopustilo, abyste vyjel živ a zdráv а k tomu ještě jako vítěz z kruhu nepřátel, co doprovázeli nebožtíka. A kdyby ani všechno to,
182
Made with FlippingBook - Online magazine maker