„Přesto však bych chtěl vědět o každém z nich, co jej do toho neštěstí přivedlo,“ namítl don Quijote. A připojil k těmto slovům řadu dalších, neméně uctivých, neboť je chtěl pohnout k tomu, aby mu pověděli, co se toužil z té duše dozvědět, až mu druhý strážce na koni nakonec řekl: „Máme tu sice rejstřík i potvrzení rozsudku všech těch darebáků, ale není zrovna vhodná chvíle, abychom je teď vyndávali a četli. Zajeďte si k nim, milostivý pane, poptejte se jich na to sám a odpovědí vám místo nás, budou-li mít k tomu ovšem chuť. A jak by ji neměli; je to chasa, která moc ráda tropí čertoviny a ráda se jimi také chlubí.“ Když tedy dostal svolení, které by si jistě vynutil, kdyby mu je sami ne- dali, přiblížil se don Quijote k řetězu a zeptal se prvního galejníka, jaké hříchy má na svědomí, že s ním tak zle nakládají. Ten mu odpověděl, že jej oním způsobem vedou, protože se zamiloval. „Jenom proto jste tady?“ zeptal se don Quijote. „Jestliže posílají na ga- leje lidi za to, že jsou zamilováni, mohl jsem na nich sám veslovat už hezky dlouho.“ „Ale to nebylo jen takové obyčejné milování,“ řekl mu na to galejník. „Já jsem, milostpane, zahořel pro velký koš bílého prádla, a tak jsem si jej přitiskl k hrudi, že kdyby mi jej nebylo vyrvalo rameno spravedlnosti, objímali bychom se myslím doposud. Chytli mě při tom díle, nemuseli se mě už tedy dotazovat právem útrpným, šlo to jako namaštěno, vysá- zeli mi na záda stovečku, přidali mi nachlup tři roky na houpačkách, a je to.“ „Co jsou to houpačky?“ zeptal se don Quijote. „No jako ty galéry,“ odpověděl galejník. Byl to mladý, asi čtyřiadvace- tiletý muž, a řekl, že je rodák z Piedrahity. Don Quijote se obrátil se stejnou otázkou na druhého, ale ten zůstal jako němý, tak byl smutný a sklíčený; a vtom již za něho odpověděl ten první: „Jde s náma, pane, za to, že je takový kanárek, zpěvák, víte, a hudec.“ „Jak je tohle možné?“ otázal se znovu don Quijote. „Copak se někdo může dostat na galéry jenom proto, že je hudec a zpěvák?“ „Ano, pane,“ odpověděl galejník, „nejhorší je, když si někdo v nouzi nejvyšší prozpěvuje.“ „Já jsem slýchával něco docela jiného, že totiž v písni a ve zpěvu najdeš úlevu,“ řekl na to don Quijote.
212
Made with FlippingBook - Online magazine maker