KAPITOLA XXV
prudce, že rytíř padl naznak. Když viděl Sancho Panza, jak zle se vede jeho pánovi, pustil se do šílence se zaťatou pěstí. Nu a Trhan ho přivítal podobně, srazil jej však už první ranou na zem, vyskočil na něho a po- řádně mu zvalchoval žebra. Pastevec, který mu chtěl přispět na pomoc, nepochodil lépe. A když je Trhan takto všechny přemohl a zbil, obrátil se k nim zády a vykročil docela klidně k blízkému lesu, kde zakrátko zmizel. Sancho vstal a ze vzteku, že jich dostal tolik pro nic za nic, chtěl si zchladit žáhu na pastevci a křičel na něho, že to všechno zavinil vlastně on, protože je neupozornil, že se ten člověk vždycky jednou za čas šíleně rozzuří, a kdyby prý to byli věděli, byli by se měli před ním na pozoru a nemuselo se jim nic stát. Pastevec odpověděl, že jim to hned řekl, a tím hůře prý pro něj, když to přeslechl. Sancho si na něho vyjel podruhé, pastevec také ne- hleděl na nějaké to slovo, a skončilo to nakonec tak, že se ti dva popadli za vousy a bušili do sebe pěstmi tak nemilosrdně, že kdyby nebyl zakročil don Quijote, byli by se snad na kaši rozemleli. Sancho nechtěl dlouho pas- tevce pustit a vedl stále svou: „Jen mě, pane rytíři Smutné podoby, nechte. Je to venkovan jako já a není pasován na rytíře, a tak se přece na něm mohu po chuti pomstít za všechny ty urážky a rvát se s ním holou pěstí jako čestný muž.“ „Tak jest,“ přiznal don Quijote. „On však nemá vůbec žádnou vinu na tom, co nás potkalo.“ Nakonec je přece jenom utišil. Pak se zeptal znovu pastýře, zda by ne- našel Cardenia, neboť prý by dal nevímco za to, jen aby se dozvěděl konec jeho příběhu. Pastevec mu odpověděl zrovna jako dříve, totiž že opravdu nezná jeho stálou skrýš. Jestliže se tu však pan rytíř zdrží trochu déle, jistě ho na svých potulkách někde zastihne buď v jeho jasné chvíli, nebo za- chváceného šílenstvím.
kde se vypravuje o podivných věcech, které potkaly chrabrého rytíře z Manche v horách Sierry Moreny, a též o tom, jak tam napodobil pokání Krásného truchlivce D on Quijote se rozloučil s pastevcem, vsedl znovu na Roci- nanta a přikázal Sanchovi, aby ho následoval, což on učinil velmi mrzutě. Brali se zvolna kupředu a okolí bylo stále di- vočejší. Sancho by byl dal život za to, kdyby si tak mohl s pánem od srdce pohovořit, a čekal dychtivě, kdy už konečně promluví, neboť nechtěl překročit jeho přísný zákaz. Když však už nemohl takové mlčení snést, řekl: „Pane done Quijote, dejte mi, prosím vás, požehnání a propusťte mě a já se, Milosti, vrátím k ženě a dětem, vždyť s nimi si aspoň budu moci pohovořit a porozprávět, kdykoli se mi zachce. Chcete-li opravdu, milost- pane, abych tu v těch pustých horách s vámi putoval ve dne v noci a nemluvil na vás, kdy mi napadne, je to, jako byste mě zaživa pochoval. Kdyby tak aspoň zvířata mluvila, jako za časů Hezoutových, pak by to tady ještě ušlo, to bych si mohl popovídat se svým oslem o tom i o onom, a ne- cítil bych už tolik tíhu svého neštěstí. Je to zatrolená věc, a kdopak ji má klidně snášet, hledat a hledat ve světě po celý život samá dobrodružství, ale být častován jenom kopanci a lítáním na přikrývce, ranami pěstí a deš- těm kamení, a při tom všem má mít člověk ještě ústa na zámek a nesmí se odvážit komukoli povědět, co má na srdci, jako by byl němý.“ „Vždyť já ti rozumím, Sancho,“ řekl na to don Quijote. „Nemůžeš se dočkat, až zruším zákaz, kterým jsem spoutal tvůj jazyk. Považuj jej tedy za zrušený a pověz, co chceš, ale jen pod tou podmínkou, že ta úleva platí, jenom pokud se budeme toulat těmito horami.“ „Budiž,“ řekl Sancho, „hlavní je přece, že mohu mluvit teď. Pán Bůh ví, co bude zítra. A hned se vás tedy s tím vaším laskavým svolením na něco zeptám. Proč jste se vlastně, milostpane, tolik rozčílil kvůli té krá- lovně Damasíně, nebo jak se vlastně ta dáma jmenuje. A záleží opravdu na tom, byl-li s ní ten Polízala tak zadobře? Kdybyste se totiž nebyl, Mi- losti, tak rozkatil a nehasil, co vás nepálí, byl by ten šílený muž vypravoval,
246
247
Made with FlippingBook - Online magazine maker