KAPITOLA XXVII
jejího zbrojnoše, neboť jeho kněžská důstojnost tím nebude tolik dotčena; a jestliže prý mu v tom nevyhoví, nepojede za nic na světě dále, i kdyby dona Quijota hned čert vzal. Vtom přišel Sancho, a když je viděl v takovém přestrojení, nemohl se zdržet smíchu. Bradýř souhlasil se vším, co farář chtěl, i vyměnili si úlohy a farář mu vysvětlil, jak si má počínat a co všechno má donu Quijotovi říci, aby ho pohnul a přiměl, aby šel s ním a opustil už konečně ten horský kout, kde koná to své zbytečné pokání. Lazebník mu odpověděl, že by to všechno přivedl ke zdárnému konci, i kdyby mu nebyl udělil to ponaučení. Nechtěl se však převléci dříve, dokud nebudou blízko míst, kde prodlévá don Quijote, i složil šaty do uz- líčku, farář si zase upravil svůj vous a vydali se na cestu pod vedením Sancha Panzy. Ten jim, jak tak jeli, vypravoval, co zažil v horách Sierry Moreny s oním šílencem, zatajil jim však, že nalezli tlumok, a pomlčel ovšem také o tom, co z něho vylovil, neboť to byl i při své těžkopádnosti chlapík tak trochu hrabivý. Druhého dne dojeli na místo, kde ležela první z těch větviček, kterými Sancho označil cestu k zapadlému koutu, kde zanechal svého pána. Jak- mile ji poznal, řekl jim, že se tudy dostanou brzy k cíli, a ať se tedy již převléknou, jestliže je toho vskutku třeba k tomu, aby vysvobodili jeho pána. Řekli mu totiž už dříve, že jedině tehdy, podniknou-li v takovém přestrojení výpravu do Sierry Moreny, skoncují se živořením, které si rytíř vyvolil, a kladli mu na srdce, aby neprozradil svému pánovi, kdo jsou, ani že je zná, a kdyby se ho zeptal, což on zajisté učiní, zda odevzdal Dulcinei ten list, ať odpoví, že ano, že však paní Dulcinea neumí ani číst, ani psát, a tak mu posílá jenom ústní vzkaz a přikazuje mu, aby se ihned vypravil k ní, nechce-li se jí znelíbit, neboť jí na jeho návštěvě převelice záleží. A když to tak udělá a oni pak řeknou ještě to své, pak prý ho jistě přimějí k rozumnějšímu způsobu života a dosáhnou zajisté toho, že se hned pustí do světa, aby se stal císařem nebo králem, a nemusí se bát, že by jeho pán zatoužil po důstojenství arcibiskupském. Sancho to všechno vyslechl a velmi dobře si to zapamatoval a děkoval jim z celého srdce, že mají v úmyslu poradit jeho pánovi, aby se stal císařem a nikoli arcibiskupem, neboť prý by dal hlavu za to, že císaři mohou své zbrojnoše zahrnout mno- hem větší přízní než potulní arcibiskupové. Dodal ještě, že by měl jet napřed, vyhledat svého pána a vytasit se s odpovědí jeho dámy, neboť takto možná hned ta místa opustí a oni se nebudou musit tolik namáhat.
o tom, jak farář s lazebníkem provedli svůj záměr, a ještě o jiných věcech, které si zaslouží, aby se o nich vyprávělo v této velkolepé historii L azebník nic nenamítal, ba tak se mu farářův nápad zalíbil, že se hned oba pustili chutě do díla. Požádali hostinskou, aby jim půj- čila nějakou suknici a čepec, a farář jí dal do zástavy svou novou sutanu. Potom si bradýř udělal dlouhou bradu ze šedivého – či vlastně ryšavého – volského ocasu, do kterého si krčmář zastrkoval svůj hřeben. Hospodská se jich zeptala, nač ty věci potřebují, a farář jí krátce pověděl o bláznovství dona Quijota a že je nutno, aby se takto přestrojili, jestliže jej chtějí dostat z hor, kde nyní prodlévá. Hospodskému i jeho ženě při farářově řeči hned svitlo, že ten blázen je jistě jejich host s balzámem a pán toho do výše létajícího zbrojnoše; i vyprávěli farářovi, co už s tím slavným rytířem zažili, a nezamlčeli ani to, co na sebe Sancho neprozradil. Nakonec nastrojila hospodská faráře tak, že bylo na něho radost pohledět: dala mu soukennou sukni s prokládanými, na píď širokými pruhy z čer- ného sametu а k tomu živůtek ze zeleného sametu, olemovaného bílým aksamitem. Obojí bylo ušito patrně již za časů krále Wamby. Ale aby mu dali na hlavu čepec se stužkami, k tomu farář nepřivolil, a sáhl raději po plátěné prošívané čapce, v které v noci spával, ovázal si čelo stuhou z černé dykyty a z druhého takového pruhu si udělal škrabošku, která mu úplně zakryla obličej i vous. A na tu svou čepičku si nasadil klobouk tak široký, že by mu byl dobře posloužil jako slunečník, zahalil se v plášť, sedl si po ženském způsobu na mezka, lazebník zase na toho svého a jeho nazrzlá brada – byl to, jak jsme už řekli, vlastně volský ocas – sahala mu až k pasu. Nu, a potom se rozloučili se všemi, i s dobrou Maritornes, která jim na rozchodnou řekla, že je sice žena hříšná, ale přece jen prý se pomodlí růženec, aby jim nebe dopřálo zdaru na jejich tak nesnadné, ale i tak bo- hulibé výpravě. Sotva však vyšel z hospodských vrat, napadlo faráři, že nedobře činí, když se takto nastrojil, neboť se věru nesluší, aby kněz chodil v ženských šatech, i kdyby tím chtěl vykonat dobrý skutek. I svěřil se se svou myšlenkou lazebníkovi a požádal ho, aby si vyměnili šaty, protože prý bude vhodnější, když si bradýř zahraje na usouženou pannu a on na
278
279
Made with FlippingBook - Online magazine maker